GlamorousBoy (33/190/90)

MÁM RÁD, KEĎ ĽUDIA ČÍTAJÚ PROFILY...!

Tohle měl být původně dlouhý příběh o tom, jak nesnáším typy, co si stěžují na muže, jak nesouhlasím, když naříkají, že ten jejich nevytírá podlahu, že chodí jen do hospody, že není schopen zorganizovat dovolenou a že nepostaví ani dům, ani nezasadí strom a ani nezplodí syna. Já totiž po mužích nic nechci. Ať jsou chudí, ať pijí pivo, ať se dívají na fotbal a diskutují o nekonkrétních principech. Já chci po mužích jen jedno. Aby mne milovali. Moc. Hrozně. Šíleně. Aby tou láskou zešíleli!

Môžeš byť nevinný ako ľalia a čistý ako kryštál, aj tak sa nevyhneš klebetám! ;)
Nikto nie je dokonalý, ale niekto má k tomu bližšie! ;)
Nikto z nás nie je dokonalý, ale každý z nás je jedinečný! ;)

Milujem úprimných ľudí a ľudí, ktorí znesú úprimnosť. Nemám rád, ak si niekto pletie úprimnosť s kritikou. Mám rád ľudí, ktorí vedia byť aj vtipne cynickí, ironickí či sarkastickí.
Sebavedomý, oddaný, priateľský, zdravo drzý, so svojím názorom na život a na všetko. Emancipovaný - poviem svoj názor, nevnucujem. Milujem svojich priateľov a svoju rodinu, dobrú hudbu a knihy. Potrpím si na kvalitné oblečenie (a vlastne na všetko kvalitné :D ) a rád si prečítam kvalitný magazín. ;) Za hriech považujem čokoládu a vôňu kvetov.
Som seriózny, viem sa správať a viem, kde sú medze. :D

ZA VRCHOL TRÁPNOSTI POVAŽUJEM TO, ŽE MÁ NIEKTO NA SEBE FEJK. TO VÁŽNE MÁTE PONIEKTORÍ TAK MÁLO SEBAVEDOMIA? MALI BY STE SA RIADIŤ HESLOM, ŽE ČLOVEK NIE JE TAKÝ BOHATÝ, ABY SI MUSEL KUPOVAŤ LACNÉ VECI.

Začalo to nenápadně. Nejdřív můj syn přinesl ze školy pětku ze slohu, protože na téma: Mé nejoblíbenější jídlo, napsal: Řízek s kaší. Pak jsem si všimla, že na jakoukoliv otázku odpovídá „Jóóóóóóó“ nebo „Néééé“, a později obě slůvka sjednotil jediným, a to znělo: „Ééééé“. Pak syn objevil krásu telegrafických zpráv SMS na mobilním telefonu. Když byl lyžovat ve Francii, napsal mi: „Přijedu v sobotu.“ Okamžitě jsem podrážděně zareagovala: „Napiš přesně, kdy přijedeš.“ A syn hned odpověděl: „Už jsem napsal!“ Nedávno mne z porady vytrhla Péťova naléhavá zpráva: „Jídlo!“ a v sobotu jsem měla představení v Českých Budějovicích, a když jsme jeli zpátky, tak můj mobil signalizoval jedno slovo. Znělo: „Krokodýla!“ Jela jsem s manželem. Přemýšleli jsme, jestli náš čtrnáctiletý chlapeček chce gumovou hračku, plyšovou hračku, jestli zešílel a kdo z nás dvou za to múže. Manžel tvrdil, že já, protože i moje teta Božena byla blázen. Já tvrdila, že on, protože blázen je on sám! Pak mne osvítil duch svatý. Vzal na sebe podobu zmačkaného papíru v postranních dveřích Octávie. Na papíru byla nálepka. Na ní bylo napsáno: Crocodille a byl tam obrázek krokodýla a mně v tu chvíli došlo, že mé dítě naléhavě upozorňuje, že jede druhý den se školou na výměnný zájezd do Švédska a chce s sebou do autobusu plněnou bagetu. Bagetu Crocodille, kterou prodávají u benzinových pump. Nutila jsem proto manžela, že nejlepší by bylo koupit ji hned a že nemůžeme spoléhat až na pumpy u Prahy. Hledali jsme proto pumpy se speciálními bagetami a odbočili jsme z hlavní cesty. Pak jsme narazili na objížďku. Pak jsme objevili pumpu, která měla zavřeno, pak jednu, kde žádné bagety neměli, a pak se muž omylem napojil na jinou objížďku a my místo do Prahy začali směřovat na Znojmo. A pak jsme bloudili v oblouku širokém asi 100 km, dvakrát jsme projeli obcí Lesná a pak můj muž zamířil přímo do šumavských bažin. A tam nám došel benzín. Tam jsem svému muži řekla, že jsem si ho nikdy neměla brát, a že už o něj nestojím. Tam mi manžel řekl, že měl stejně vždycky radši svou první lásku Lucii a tam jsem zjistila, že mi na mobilu zbývá nepatrně energie, že už mám jen jednu čářičku na baterii, a pak šel můj muž pro pomoc. Chvěla jsem se hrůzou v opuštěné bahnité zemi a vůbec jsem si nepřipadala jako královna Šumavy, ale jako ubitá, nemilovaná žena, která teď díky nemluvnému, kategorickému synovi splácí svůj dluh všem nevyplněným křížovkám, nedokončeným hladovkám a popleteným doplňovačkám. Bylo mi náhle jasné, že platím za všechny nespokojené děti z mateřské školky, s kterými jsem nechtěla hrát hru „Přihořívá, hoří…“ ani „Všechno lítá, co peří má“. A přesně v ten moment se mi rozsvítil displej a na něm se objevil arogantně příkrý dotaz syna: „Kde seš?!“ A já, bez muže, bez svačiny a bez víry v budoucnost jsem byla poprvé (a možná naposled) stručnější než mé dítě. Mobilní baterie mi totiž posledním dechem posloužila k vyčerpávající odpovědi: „V …!“
(A jsem tam dodnes.)



- Moje milé zrcadlo, všimlo sis, že někteří muži rádi hází očkem?
* Nevšimlo, ale rádo se od tebe nechám poučit.
- Zrovna tě poučuju. Někteří muži zkrátka hází očkem. A navíc rádi.
* Touto informací jsem ohromené, ale především překvapené. Očkem přece hází výhradně ženy.
- To jsou právě jenom fámy. Ženy s očima při flirtování dělají všechny možné věci. Ale rozhodně s nimi nehází. To je výsadní parketa mužů.
* Muži by s tebou asi nesouhlasili.
- Muži by se mnou určitě nesouhlasili. To ale nic nemění na tom, že očkem hází.
* Jak to víš?
- Soustředila jsem se na to a vypozorovala jsem to.
* Šla jsi po ulici a dělala sis čárky?
- Stačí, když se dívám na ty, co se mnou mluví. Rozdělila jsem je do tří skupin.
* Na ty, co hází málo, víc a nejvíc?
- Na ty, co očkem hází okatě a přemrštěně. Tedy takzvané světáky. Pak jsou očkaři uměření a decentní a poslední skupinu tvoří trumbelíni.
* Trumbelíni? Proboha, co je to za termín?
- To není nadávka. To je docela milé označení docela milých mužů. Jejich problém je v tom, že by chtěli být světáky.
* Kdo by nechtěl?
- Uměření. Ti by ale nechtěli být ani trumbelíny.
* Mám v tom trochu zmatek. Čím by chtěli být světáci?
- Světáci by chtěli být ještě světovější. Říkají: „Hele, kočko, nešla bys na kafčo?“ A mrkají u toho jako mrkací panenky. Přitom jim čouhá sláma z bot a je jedno, kolik ty boty stály.
* Trumbelínům čouhá nejspíš taky, ne?
- Ne nutně. Ale potí se jim ruce.