olkiluoto (40/186/68)

Uživatel si změnil přezdívku. Původní přezdívka: suker.

Trocha poezie:
-------------------------------------------------
Tulisin piitämään anteeksi Haapaveteen, palaisin jonkin aikaa, otan mitä saatuu eteen, en etsi nukkupaikkaa..

Za lidskeeho zapomnenii, v osamenii smutno je mi
poslednii letmyy pohled k zemi, co zbylo ze me jiz tu nenii.
Srdce trpii rozum straadaa, dezintergace jej ovlaadaa,
opoustii jasnee svetlo denii, co vzniklo z noci jiz tu nenii.
Chladnee ruce nehreje nic, bez tepla ani citu nenii, co vznesenejsiiho je viic, nez neznee laasky pohlazenii.

Mene juna, mene! - Praha odottaa. En koskaan ehkä näe, rakkain Tsekinmaa...

rychlejsii nez vitr, co kosii liipy k zemi, smelejsii nez basnik jindy jak ryba nemyy, jak chytraa stika v rece, co chce to taky ziiskaa, po domove se jii prece, obcas nekdy styyskaa

chladny den za okny. slunce jen lehce prosvita sedavou oblohu, ja sam nic nezmohu,me prosby o jaro jsou pouhym volanim do tmy. Opustilo slunce docela zemi,smutno je mi, aspon si rozsvitim svetylko letmy a zaujmu k nemu co nejblizsi polohu.

Na potůček v temném lese, lehce padá slunce svit
naznal chlapec posmutnělý, že už nechce dále žit,
a v mrazivém tichu zimním pod modravou oblohou
osmělil své tělo bledé od hlavy až po nohou.
Ponoří se pod hladinu, dech svůj rychle zatají,
vědomí mu voda bere, vlnky přes něj cákají.
Není cesty navrácení, zbyl už jenom jeden sen,
dostat se za každou cenu ze zkurvenýho světa ven.
Slunce mizí za obzorem, zapadá i chlapcův týl,
v černočerné bahno na dně, podchlazené tělo skryl.
a jak vlnky unášejí chladnou vodu lesem dál,
tělo následuje srdce, které mu svět dávno vzal.