Povaha:Introvert Extrovert
Pořádek:Nepořádný Pořádný
Dochvilnost:Nedochvilný Dochvilný
Zženštilý:Vůbec Hodně
Technický typ:Vůbec Hodně
Pohled na svět:Pesimista Optimista
Požitky:Idealista Materialista
Noční život:Domácí typ Párty typ
Boys prosím .. když už nemáte fotku obličeje v profilu - neposílejte mi jí bez vyžádání do zpráv .. mě stačí si popsat a když si sedneme, tak jí ani nepotřebuju vidět .)
Nehledám nikoho konkrétního, momentálně jsem šťastně zadaný. Nicméně rád využiju možnost online lekcí se subem, když si vzájemně sedneme.
Jako sub jsem zadaný, takže pracky pryč .)
Nějak nechápu, ale když už sem teplej, tak snad se snažím držet postavu, aby nebyla tak obézní. Co ale nechápu vůbec, že je SUB obézní! Neslýchané. A když už, on nechce trénovat?!? WTF ... .) Ale to je spíše můj pohled něž nějaký obecný definování, nechci tím nikoho urazit, sám jsem si prošel tlustým obdobím, ale nikdy více. Tělo nakonec poděkuje.
Rád si píšu nejen s dominantními muži, ale i s dominantními ženami a sdílím s vámi leccos ohledně našich subů .) se kterými si koneckonců píšu také, o Vaší fantazii, o potřebách, o všem co vás napadne.
Kdyby se našel sub/otrok s reálnou zkušeností s klecí na péru, co ji nosí i několik měsíců pod dohledem… potěšily by tyhle zkušenosti z převýchovy ?
——
První povídka:
Tohle je můj první pokus převést do povídky něco, co se skutečně stalo. Základem je reálné setkání dvou mužů, které jsem jen přepsal do literární podoby a výrazně přibarvil. Čtenář tak nikdy přesně nepozná, kde končí skutečnost a kde začíná fantazie – otevírá se mu malá tajná komnata dohadů, co všechno Lukáš Adamovi opravdu řekl a udělal a jak na to asi Adam reagoval.
Lukáš je v našem příběhu dominantní muž kolem čtyřicítky. Adamovi je něco kolem osmatřiceti a skutečně se spolu sešli. Všechno ostatní je už jen hra představ, hranic a toho, co si kdo troufne přiznat.
---
Lukáše poznal dřív, než si byl ochotný přiznat. Vysoký, v černé bundě, ruce v kapsách, stál opřený o sloup a díval se na tabuli odjezdů. Vypadal, jako by na něco čekal, ale nespěchal. Adam se přistihl, že zpomaluje krok.
„Tak pojď,“ proběhlo mu hlavou. „Buď tohle uděláš, nebo se vrať domů a hraj si dál jen ve vlastní hlavě.“
Zhluboka se nadechl a zamířil k němu.
„Lukáši?“ oslovil ho nejistě.
Muž u sloupu se na něj podíval. Žádný úsměv, žádné překvapení. Jen krátký pohled shora dolů, jako by si kontroloval, jestli zboží odpovídá objednávce.
„Adame,“ přikývl. „Přišel jsi včas.“
To jednoduché konstatování ho bodlo víc, než čekal. Včas. Jako by to byla první zkouška, kterou náhodou složil.
„Chtěl jsem být radši dřív,“ vyhrkl.
„To je vidět,“ sjel ho pohledem znovu. „Nervózní?“
Adam se zasmál, ale smích se mu někde cestou zlomil. „Trochu.“
„Dobře. Kdybys nebyl, byl bych spíš zklamaný.“
Vyšli z nádraží. Lukáš se neptal, jestli má čas, nebo kam chce jít. Prostě se otočil směrem k městu a Adam se automaticky dal do pohybu vedle něj.
Po pár krocích Lukáš promluvil:
„Půjdeš o krok za mnou.“
Adam na okamžik zaváhal. Ulice byla plná lidí, hluk aut, všední ruch. Nikdo by si toho možná ani nevšiml – ale pro něj to byl rozdíl vesmíru. Být vedle znamenalo „jsme si rovni“. Být za znamenalo přesně to, kvůli čemu přijel.
Udělal krok zpět.
„Tak je to lepší,“ řekl Lukáš, aniž by se otočil.
„Řekni mi,“ pokračoval po chvíli, „co tu vlastně hledáš. A zkus to bez slov jako ‘možná’ a ‘asi’.“
Adam polkl. „Chci… ztratit kontrolu,“ začal, pak se zarazil. To slovo mu najednou připadalo příliš malé.
Lukáš se lehce pousmál do prázdna před sebou, jako by přesně čekal tenhle typ odpovědi.
„To říká každý. Zkus znovu. Mluv o sobě, ne o klišé.“
Nastalo ticho, jen kroky na chodníku a vzdálený zvuk tramvaje. Adam cítil, jak mu hoří uši.
„Chci, aby… někdo viděl, jak málo stačí, abych se sesypal,“ dostal ze sebe nakonec. „A aby to… využil. Úmyslně.“
Lukáš zpomalil. Na chvíli šli vedle sebe, i když Adam měl stále pocit, že je kousek níž.
„To je lepší,“ řekl tiše. „Chceš být ponížený.“
To slovo viselo ve vzduchu těžší než podzimní vlhko kolem nich. Ponížený. Adam měl pocit, že ho Lukáš pronesl dost nahlas pro celý svět – i když nejbližší kolemjdoucí jen koukal do telefonu.
„A ty?“ odvážil se Adam po chvíli. „Co hledáš ty?“
Lukáš se na něj tentokrát podíval přímo.
„Chci zjistit,“ řekl pomalu, „jak hluboko může někdo spadnout, když ví, že ho nenechám rozbít. Chci si to zkusit na někom, kdo si to přeje dost na to, aby… poslouchal, i když se mu to nebude líbit.“
V očích se mu na okamžik zablesklo něco mezi zvědavostí a krutostí – ale nebyla v tom bezohlednost. Spíš přesná, chladná zodpovědnost chirurga, který ví, že bude řezat.
„Proto tě zajímám?“ vyklouzlo Adamovi.
„Zajímáš mě,“ přisvědčil Lukáš, „protože jsi přijel. Protože sám říkáš slova jako ‘ponížení’ a pořád jdeš za mnou o krok zpátky. A protože jsi mi včera napsal, že se bojíš a stejně chceš přijet. To je přesně kombinace, kterou hledám.“
Chvíli šli mlčky. Adam cítil, že by mu to ticho stačilo. Zároveň v něm něco neklidně vrtalo.
„A… zítra,“ nadhodil opatrně, „máš to už nějak promyšlené? Co se bude dít?“
Lukáš se pousmál, tentokrát viditelně.
„Ty jsi zvídavý,“ poznamenal. „To je dobře. Ale zvědavost má cenu jen tehdy, když víš, kdy přestat se ptát a začít poslouchat.“
„Já jen… rád bych věděl aspoň rámec,“ trval na svém Adam. Cítil, jak mu srdce buší rychleji než kroky. „Co ode mě čekáš. Co… uvidím, až se u tebe zavřou dveře.“
Lukáš chvíli nic neříkal, jako by zvažoval, kolik z karet chce otočit.
„Dobře,“ připustil nakonec. „Řeknu ti jednu věc. Zcela konkrétní.“
Na okamžik zpomalil, takže šli téměř vedle sebe.
„Ty budeš nahý. Já oblečený.“
Adamovi se stáhlo hrdlo. V hlavě mu to prosté konstatování zaznělo hlasitěji než ruch ulice. Nahý. Oblečený. Rozdíl, který nešlo přemostit humorem ani rozumem.
„Problém?“ zeptal se Lukáš klidně, skoro lhostejně.
„Ne,“ vydechl Adam, i když se mu tváře rozhořely. „Jen… mi to najednou přijde hodně reálné.“
„To je účel,“ přikývl Lukáš. „Chci, aby ti to docházelo postupně, ne až u mě v předsíni.“
U přechodu se rozsvítila červená. Zastavili. Lukáš se k němu naklonil blíž, aniž by se ho dotkl.
„Mimochodem,“ pokračoval tónem, jako by měnil téma na počasí, „máš doma nějaké spodní prádlo, které už normálně nenosíš?“
Otázka ho zasáhla nepripraveného. Adam si okamžitě vybavil svůj koš se špinavým prádlem, věci, které „ještě vyperu“, a ty, které tam leží už podezřele dlouho.
Zrudl. „No… nějaké jo,“ přiznal po chvíli. „Ještě jsem… úplně nepral.“
Lukáš se na něj podíval s náznakem pobaveného zájmu, ne výsměchu.
„Dobře,“ řekl tiše. „Všechno vezmeš s sebou.“
„Všechno?“ zopakoval Adam, jako by doufal, že se přeslechl.
„Všechno, co uznáš, že už není ‘prezentovatelné’,“ upřesnil Lukáš. „Nechci seznam, nechci fotky, nechci vysvětlení. Jen to přines. Zítra.“
Adamovy myšlenky se rozjely. Před očima měl svůj byt, hromádku prádla, náhlou potřebu to roztřídit, přebrat, schovat. Zároveň ho kdesi v břiše píchlo při představě, že přesně tohle nebude dělat – protože to už by byla kontrola, které se chtěl vzdát.
„Dobře,“ přikývl nakonec. „Přinesu.“
Lukáš spokojeně vydechl, jako by si odškrtl položku na seznamu.
Zelená. Vyšli dál. Adam cítil, jak mu v hlavě naskakují možné scénáře, co s tím vším může Lukáš dělat, kde to skončí, co po něm bude chtít. Představy byly mnohem konkrétnější, než to, co zaznělo nahlas – a právě proto se mu po zádech rozeběhl mráz.
„Zítra u mě doma,“ zopakoval Lukáš o pár minut později, když se jejich cesty začaly blížit k rozchodu. „Přijdeš v šest. Bez očekávání, že z toho bude vztah. Nebudu ti psát milostné zprávy, nebudeme slavit výročí. Rozumíš?“
„Rozumím,“ kývl Adam, možná až příliš rychle.
„Co od toho čekáš ty, konkrétně? A teď myslím zítřek, ne zbytek života.“
Adam se zhluboka nadechl. „Čekám, že mě povedeš. Že rozhodneš za mě. A že když budeš chtít, abych klesnul… tak to udělám.“
„A bezpečné slovo?“ připomněl mu Lukáš, jako by mluvil o dopravních značkách.
„Můžeme použít třeba ‘oranžová’?“ navrhl nejistě.
„Ne,“ zavrtěl hlavou. „Chci něco, co se ti nebude hodit do souvislosti s tím, co budeme dělat. Něco, co tě praští do ucha, jakmile to řekneš. Například…“ zadíval se mu do očí, „třeba ‘tramvaj’.“
Adamovi cukly koutky úst. „Tramvaj?“
„Ano. Když to slovo řekneš, zastaví se všechno. Nebudu to zpochybňovat, nebudu tě přemlouvat. Ale do té doby,“ jeho hlas ztvrdl, „chci, abys chápal, že jsi tam proto, abys neřídil vůbec nic. Souhlasíš?“
„Souhlasím,“ vydechl Adam. A poprvé za celý den si připadal přesně tam, kde chtěl být – někde mezi studem z nevypraného prádla a zvláštním klidem z toho, že zítra to všechno už nebude jeho problém.
Lukáš si ho chvíli mlčky měřil pohledem, jako by zvažoval, jestli tomu všemu opravdu rozumí. Pak krátce přikývl.
„Dobře,“ řekl tiše. „Takže domluveno. Zítra v šest, ani o minutu později. Jinak tě trest nemine.“
No a tady je prozatím konec příběhu. Kdo to dočetl až sem a chtěl by pokračování, nechť si o něj napíše .)