aagim (36/177/64)

Co o sobě napsat?.Mám rád lidi a moje přátele snažím se jím věnovat jak nejvíce můžu. Všichni jsme lidi, jeden takový druhý makový ale měli bychom se respektovat.
----------------------------------------------------------
Budoucnost je jeden velký otazník jeden den jste celkem spokojený se svým životem a ten druhý tak moc ne a přemýšlíte jak dál a ten třetí může byt všechno úplně jinak, než tomu bylo doposud.! A vše co jsme si plánovali tak dlouho je v nenávratnu pryč.
_________________________________________________
Na tomto příběhu je opravdu něco pravdivého. Není to můj příběh doufám že nebude nikomu vadit že jsem si ho vypůjčil. úvodem to byl kolovací dopis.

Můj nejlepší přítel otevřel šuplík od komody své manželky a vyjmul v hedvábném papíru zabalený balíček. Nebyl to jen tak obyčejný balíček, bylo v něm krásné dámské spodní prádlo. On ten balíček rozbalil a zadíval se na to hedvábí a ty jemné krajky. "To jsem jí koupil, když jsme byli spolu
poprvé v New Yorku. To mohlo být asi tak před 8 nebo 9roky. Nikdy si to neoblékla. Chtěla si to obléci při zvláštní příležitosti. A teď, myslím, že je ten pravý okamžik." Přiblížil se k posteli a položil to hedvábné prádélko k
jiným věcem, které byly připraveny pro pohřební službu. Jeho žena totiž zemřela. Pak se ke mně obrátil a řekl : "Neukládej nikdy nic na zvláštní okamžik. Každý den, který žiješ, je zvláštní okamžik."

A já stále dodnes myslím na jeho slova ..ta změnila můj život. Dnes čtu více a uklízím méně. Sednu si na balkon, kochám se přírodou a ignoruji plevel, který se rozrůstá mezi mými květinami. Trávím více času s rodinou, s mým
partnerem, s mými přáteli a méně v práci. Pochopil jsem,
že život je sbírka zkušeností, kterých si máme vážit. Od teď si už nic neschovávám na později. Denně používám své křišťálové sklínky. Když se mi chce, tak si obléknu mou
novou koženou bundu, i když jdu jen přes ulici do samošky. I můj nejdražší parfém použiji, když se mi zachce. Slova jako např. "jednou" nebo "při příležitosti" už v mém slovníku neexistují. Když to stojí za to, tak chci
dělat, slyšet i vědět vše hned. Nejsem si jistý, co by žena mého přítele udělala. Kdyby věděla, že už zítra nebude. "Zítra", které každý z nás bere na lehkou váhu. Myslím, že by určitě ještě zavolala své rodinné
příslušníky a své blízké přátele. Třeba by i ráda zavolala pár lidí, s kterými by urovnala pár nedorozumění a nebo by se i pár lidem omluvila za věci, které byly nevyjasněné. Odpustila by možná vše, čím ji kdo ublížil. Ta myšlenka,
že by třeba ještě šla do čínské restaurace (její zamilovaná kuchyně) se mi líbí.

To jsou ty nevyřízené maličkosti, které by mě rušily, kdybych věděl, že mé dny jsou spočítané. Na nervy by mi také šlo, že vím, že se už nemohu sejít s přáteli, které jsem chtěl jednoho vhodného" dne navštívit. Na nervy by
mi také šlo, že vím, že již nenapíši dopisy, které jsem chtěl jednoho "vhodného" dne napsat. Že jsem svým milým dost často neříkal, že je miluji.

Teď nepropasu, neodložím a neuložím nic, co mi dělá radost a co přináší smích do mého života. Stále si říkám, že každý den je zvláštní. Každý den, každá minuta, každá vteřina je zvláštní.

Tímto příběhem jsem se hodně inspiroval a dal mi něco nového a snažím se podle toho žít. aagim