kaksikymmentayksi    (37/180/66)

Nejsem z těch, co by diktovali podmínky pro písemnou konverzaci. Mám za to, že rozhovor musí nějak začít, takže otázkám typu "Ahoj", "Jak se vede" a podobně se rozhodně nevyhýbám.

Stačí jen umět napsat větu od velkého písmene po tečku, bez anglicismů, germanismů a podobného cizojazyčného humusu. Pak bude záležet na sympatiích. Ovšem nejsem moderní člověk, takže nehodlám partnera podvádět jen kvůli tomu, abych byl "in". :s)

----

Následující odstavečky nejsou z mé hlavy, ale dost vystihují to, o čem všem přemýšlím. Občas přibydou i nové. Můžete je číst v různém pořadí, nejsou na sobě závislé. A pokud se někomu podaří odhalit jejich původ, má u mě plus a navíc i zmrzlinu. ;-)

----

Tak snadno pohrdáme tím, co nám osud přidělil, a sníme o tom, co nám nebylo dáno. Než však svůj osud zavrhneme, bylo by moudré připomenout si, že naše sny se mohou změnit v noční můry.

Dříve, než budeme sami sebe litovat, měli bychom si uvědomit, že chyby, které děláme, nejsou tak důležité, jako ponaučení, která si z nich vezmeme.

Vyrábíme nástroje, abychom rozšířili naše možnosti, dosáhli dál a naplnili své touhy. Nepřipusťme ale, aby oni utvářeli nás, ponevadž vzepře-li se rozdíl mezi nástrojem a jeho tvůrcem, kdo potom bude budovat svět?

Budou o naší budoucnosti rozhodovat ti, jimž jde o záchranu? Nebo náš osud ovlivní chamtivost a závist? Dovíme se to možná za mnoho let a výsledek je velmi nejistý.

Měříme-li to, jak si ceníme života, pouze svým strachem z umírání, je docela možné, že nemáme vůbec ponětí o jeho ceně.

Čím víc se dozvídáme o vesmíru, tím více si uvědomujeme, jak málo toho ve skutečnosti známe. To, jaké zázraky nás tam venku čekají, se však dozvíme jen tehdy, když nebudeme budovat falešné zdi kolem našich badatelů a klást překážky neuhasitelné lidské touze poznat všechno.

Říká se, že pravda je to, o čem přesvědčíme ostatní. Pokud je tomu tak, měli bychom být ostražití, protože pravda se dá snadno skrýt za argumenty těch, kdo nemají čestné úmysly.

Lidé zabíjejí z lásky, z pomsty, aby přežili, a dokonce kvůli idejím. Schopnost zabíjet je možná součástí naší povahy. Když je příčinou takového jednání strach, proč se navíc učíme i nenávidět?

Pro lidskou rasu je život nepřetržitým zápasem o moc, o úspěch, ba dokonce o lásku. Když je ovšem touha po vítězství tak silná, že se neohlíží na nic, je jistá jedině prohra.

Každý život má cíl kdesi v neznámu, je to cesta od tragédií k triumfům, na níž poznáváme nejen svět kolem nás, ale také sami sebe.

To nejdůležitější, co předáváme našim dětem, možná není ukryto v genech, ale v naší duši.

Lidská rasa dokázala, že má mezi živými tvory jedinečné postavení nejen díky své vysoké inteligenci, morálce a sebevědomí, ale i svou horší stránkou. Člověk je jediný tvor, který zabíjí ze sportu.

Čím jsou stroje lidštější, tím víc si musíme dát pozor, aby to s námi nedopadlo naopak.

Až dobudeme mezihvězdný prostor, co tím získáme? Novou perspektivu pro sebe nebo jen širší pole působnosti pro naši aroganci?

Relativita kulturních hodnot, nemusí to být složitá teorie. Popravdě řečeno, může být jednoduchá a vyhraněná tak ostře jako břitva.

Po celou historii víra vedla lidi k tomu, aby hledali odpovědi ve hvězdách. Ale najdeme je především tehdy, když nahlédneme sami do sebe.

Lidé mají přirozený strach ze všeho, co je neznámé nebo jiné. Ale pokud se nebudeme snažit strach překonat, mohlo by nás to stát víc, než dokážeme snést.

Je smutné, že jazykové schopnosti jsou tím, co lidi na světě rozděluje. Možná by nás stejná vlastnost mohla spojit s jinými bytostmi, ale jen když budeme ochotni naslouchat.

Jeden velký filozof kdysi řekl: "Snaha zůstat sám sebou je podstatou individuality." Ale až jednou přijde den, kdy se tělo a mysl budou moci oddělit, co se stane s duší?

I když je přežití nejsilnějších podstatou evoluce, je možné, že nakonec zdědí Zemi ti slabší.

Zkušenost nás učí, že ze všech emocí strach nás dokáže nejsilněji pohánět vpřed. Ale také nás může navždy drtit ve svém sevření.

Ve světě plném hrůz lidem nahání největší strach neznámo, zvlášť když se týká nás samotných.

Říká se, že na každou pravdu musí být dva lidé. Jeden, aby ji vyslovil, a druhý, aby ji slyšel.

Lidstvo bude navždy odsouzeno k záhubě, pokud budeme vytrvale pátrat po pravdě, ale pak jí odmítneme uvěřit.

Doufejme, že žádná technologie nikdy nenahradí lidské teplo a něhu. Protože kdyby se tak stalo, přestali bychom být lidmi.

Říká se, že mít málo vědomostí je nebezpečné. Ale co když má někdo vědomostí příliš?

Jsou-li vědomosti mocí a moc vede ke zkaženosti, jak vůbec může lidstvo přežít?

O rozdílu mezi muži a ženami se filozofové dohadují od pradávna. Jsou-li muži svou povahou agresoři, může je právě tato vlastnost jednoho dne zahubit.

Má-li člověk nalézt klid a mír, musí si nejdříve vyřídit účty se stvůrou ve svém nitru.

Lidé mají přirozenou touhu pátrat po svých kořenech, objevovat to, co už bylo zapomenuto. Dobře totiž víme, že naše minulost je často předehrou.

Ve snaze změřit hloubku naše psychické výdrže se může stát, že se vybičujeme až k bodu zlomu a přitom zničíme svět, který jsme se snažili chránit.

Možná je to ústředním paradoxem naší existence, být naživu znamená být si vědom naší smrtelnosti. Život je v podstatě nevyléčitelná nemoc.

Filozofové a básníci se shodují na jedné základní pravdě. Láska si svou cestu najde, je to jen otázka času.

Říká se, že ti, kdo se nepoučí z historie, jsou odsouzeni ji opakovat. Budeme my ti moudří, kteří se poučí?

Jak daleko musí lidstvo zajít, než si uvědomí, že jeho jedinou obranou před sebezničením je důvěra?

Ve válce je možné vyhrát nebo prohrát. Ale zranění z bitvy svedené v lidské duši se dá vyléčit jedině láskou.

V přírodě je běžné, že se životní formy vyvíjejí tak, aby se zaplnila každá prázdná skulina. Ale když lidský mozek nahradíme obvody a tělo ocelí, kde si ten nový život najde své místo?

Když své děti vychováváme vlastním příkladem, pak jsme také odpovědni za to, co z nich vyroste.

Když se posmíváme tomu, čemu nerozumíme, může se stát, že až příliš pozdě poznáme, že trestem za takovou aroganci je naše zkáza.

Naše neúprosné směřování ke smrti určuje náš život tím, že dává význam každému bdělému okamžiku. Ale jak nás to změní, až náš osud odejmou z rukou Božích a vloží ho do rukou nás samotných?

Touha po spravedlivém vyrovnání se může projevit mnoha způsoby. A někdy je pro nás tou opravdu největší překážkou naše svědomí.

S každou novou generací znovu vzplanou naděje na lepší budoucnost. Ale dokud nesetřeseme okovy nenávisti, zůstaneme zajatci vlastní nevědomosti.

Náš život určují naše rozhodnutí, zvolené cesty, prozkoumané světy. Jakmile se ale závazně rozhodneme, už se nemůžeme vrátit a vybírat si znovu. Nebo můžeme?

Ať vyrobené z kovu, či zrozené z těla, všechny formy života spojuje jedna prostá potřeba, neuhasitelná žízeň po svobodě.

Tytéž schopnosti, které nás činí jedinečnými, nám mohou také zabránit v tom, abychom se změnili. I kdyby to měla být změna k lepšímu.

Jen když prolomíme temnotu neinformovanosti a předsudků, můžeme dosáhnout opravdové spravedlnosti.

Technický pokrok má lidem zajistit snadnější a pohodlnější život. Ale jakmile takové úsilí pronikne až do nejintimnějších částí našeho života, přijdeme o vlastní duši.

Prastará moudrost praví: "Pozor na to, co si přeješ. Mohlo by se to splnit." A přát si nesmrtelnost? Člověk by pak přece musel žít velmi, velmi dlouho.

Moderní věda stále více sleduje síly tradičně náležející všemohoucímu. Ale ti, kdo zasáhnou do pravomoci bohů, zjistí až příliš pozdě, že je to za cenu zkázy.

Evoluční proces probíhá po celé generace. Ale jenom ti nejzdatnější z těch, kteří se od nás odlišují, přežijí agresivitu nás nevědoucích.

Možná že to, jak se vyrovnáváme se smrtí, není tak důležité jako to, jak se vyrovnáváme se životem. Abychom každý den prožívali s radostí, odvahou a láskou. Jako by byl náš poslední.