Erich Fromm
Mít nebo být (výtažek)
Erich Fromm: Mít nebo být. Aurora, Praha 2001
Ať už člověk je nebo není politicky nalevo, alespoň jednoho Fromma by si přečíst měl.
Úvod - Velký příslib, jeho pochybení a nové alternativy
Příslib se týkal ovládnutí přírody, hmotného nadbytku, neomezené svobody a štěstí pro všechny ... tato iluze má původ v průmyslovém pokroku. Po rozpadu feudálního zřízení se lidé stávali nově svobodnými. Klíčovými faktory byly - neomezená výroba, absolutní svoboda a neomezené štěstí pro všechny. Jenže lidé si postupně začali uvědomovat, že uspokojení všech jejich přání je nečiní šťastnými, zjistili, že jsou manipulováni politiky a průmyslem, že hospodářský pokrok se dotkl jen bohatých národů (přičemž propast mezi národy bohatými a chudými se stále zvětšuje) a že technika může způsobit ekologickou a/nebo jadernou katastrofu.
Příslib selhal proto, že byl založen na pochybných premisách: a) radikálním hédonismu, podle něhož je cílem života slast z uspokojení všech žádostí a přání, b) systém je živen egoismem a chtivostí.
ad a) prakticky se však ukazuje, že snaha o štěstí a blaho k nim často nevede - mnoho lidí je depresivních, osamělých, nešťastných a závislých
ad b) realizace individuálního egoismu nevede k míru a harmonii; znamená slast z vlastnictví a nikoli sdílení; důsledkem je chtivost a cílem je mít; člověk nemůže být nikdy spokojen - závidí těm, co mají víc, a má strach z těch, co mají méně.
Ve středověku se ekonomické chování rovnalo lidskému chování - podléhalo humanistické etice; v 18. století se od etiky oddělilo a ekonomický systém se ptal po tom, co je dobré pro jeho růst, nikoli co je dobré pro (růst) člověka.
Nežijeme v harmonii s přírodou; dobýváme ji a ničíme. Zapomínáme přitom na vyčerpatelnost přírodních zdrojů a na fakt, že příroda se umí bránit.
Způsob našeho života je patogenní, má za následek nemocného člověka, potažmo nemocnou společnost. Zřejmě přestává fungovat pud sebezáchovy, protože přes existenci mnoha faktů o blížící se katastrofě nedělají lidé (většina lidí) nic, aby ji odvrátili. Všelijaké summity, konference a prohlášení nás ukolébávají - problém je rozpoznán a řešen. Lidé jsou také mnohem více než kdy jindy orientováni na sebe a své bezprostřední okolí a nezajímají se o nic, co tento rámec překračuje. A nakonec - podobně jako lidé riskují smrtelné onemocnění, namísto aby mu předešli návštěvou lékaře a včasnou diagnózou v léčitelném stadiu - zrovna tak riskují budoucí pohromu, místo co by se pokusili v současnosti o změnu svých osobností.
Předběžná orientace - mít versus být
Vlastnění a bytí jsou dvěma základními dimenzemi lidského prožívání a to, který z těchto módů existence převažuje, určuje sociální charakter člověka. Vlastnická orientace se vyznačuje potřebou mít (mít stále více), chtivostí a touhou po majetku, moci a slávě. Být znamená fungovat, aniž něco mám nebo chci mít, existovat v jednotě se světem a tvořivě realizovat své schopnosti.
Oproti minulosti se změnila i mluva v tom smyslu, že nyní používáme více podstatných jmen a méně sloves. Říkáme např. mám problém namísto jsem v nesnázích, mám ženu x jsem ženatý, mám bolavé klouby x bolí mě klouby. Projevuje se zde odcizení - řeknu-li "mám problém", vyloučím se ze situace a moje já spolu s pocity jsou přetvořeny v něco, co mám a co existuje mimo mě.
Sloveso "mít" nemají všechny jazyky (např. v hebrejštině se vyjadřuje opisem "je to mně"), ačkoli se zdá být přirozenou kategorií existence. Toto slovo se objevilo v souvislosti se soukromým majetkem a jazyky kultur, kde převažuje funkční vlastnění, jej neobsahují.
"Být" - kromě toho, že je to spona (jsem veselý, vysoký apod.), vyjadřuje jednak skutečnou existenci (jsem - má existence je pravdivá, skutečná) a dále též ukazuje na podstatu objektu bytí, nikoli na jeho vnějšek.
Přivtělování (inkorporace) - způsob vlastnění > přivtělování věcí jídlem, pitím nebo symbolicky, v představách (přivlastnit si obraz boha, někoho slavného - vyhřívat se ve stínu jeho slávy, titulů, moci ...). Úzce souvisí s konzumací (v širším smyslu). "Spotřebitel je věčný kojenec volající po láhvi ... nejraději by spolkl celý svět" (EF). Ve volném čase je nejčastěji konzumováno prostřednictvím televize, auta, cestování a sexu (EF tyto aktivity nazývá pasivitami). Konzumace je jednou z forem vlastnění. Na jedné straně redukuje úzkost, na druhé straně provokuje další konzumaci, protože uspokojení je pouze krátkodobé.
Vlastnění a bytí v každodenní zkušenosti
Kapitola obsahuje řadu příkladů existence v modu vlastnění a bytí, jimž tak lze lépe porozumět. Většina z nás má totiž vlastnický modus tak silně zafixovaný, že si neumíme (nebo jen velmi těžko) jiný způsob existence ani představit.
Učení (ve smyslu studia)
VM (vlastnický modus): Studenti si zapisují obsah přednášky a pak se to naučí, aby prošli u zkoušky. Obsah přednášky se ale nestane součástí jejich já; jsou si vzájemně cizí. Student je vlastníkem výpovědí, které slyšel, a nemá snahu tvořit něco nového. Nové a neobvyklé myšlenky jej naopak znepokojují, protože narušují to, co si zafixoval.
MB (modus bytí): Student jde na přednášku již vybaven nějakými informacemi o problému, kterého se má daná přednáška týkat. Aktivně naslouchá a tvořivě reaguje. Při naslouchání vznikají v jeho mysli nové otázky, nové myšlenky, a po přednášce je pak někým jiným, než byl před ní (samozřejmě pouze za podmínky, že obsah přednášky byl zajímavý, stimulující).
Vzpomínání
VM: Spojení mezi vybavovanými vzpomínkami je mechanické nebo čistě logické (protiklad, blízkost, stejné znaky) - např. slovo "pravá" implikuje vybavení slova "levá".
MB: Vzpomínání je aktivním vyvoláváním slov, spojená jsou živá. Jedna myšlenka vyvolá celou řadu dalších (tentýž př.: pravá > psát (pravá > ruka > činnost pravé ruky > psát)). Podmínkou takovéhoto fungování paměti je skutečný zájem. Produktivní vzpomínání = oživování dřívějšího.
Vzpomínky ve formě zápisků nebo fotografií či jiných druhů záznamu jsou odcizené - při ztrátě papíru (resp. nosiče vzpomínek) přestanou existovat. Je zřejmé, že při dnešním kvantu informací, které je třeba absorbovat, si člověk nemůže úplně všechno pamatovat a často se musíme spolehnout na informace někde zaznamenané - problém je však v tom, že se to hodně přehání.
Styl v rozhovoru
VM: Při diskusi si lidé brání své názory, které jsou jejich majetkem; kdyby připustili vyvrácení svého názoru, byli by ochuzeni - měli by méně. Prezentují to, co mají - majetek, moc, peníze, konexe apod. a "vytvářejí dojem" (daný ovšem většinou malou schopností soudnosti adresátů takové sebeprezentace).
MB: Bez přípravy, spontánní, tvořiví; protože jim při rozhovoru nestojí v cestě jejich vlastní ego, mohou věnovat pozornost druhým. Konverzace je pak živým dialogem, z něhož si účastníci odnášejí mj. pocit radosti (ne vítězství nebo porážku, což jsou produkty sporů, diskusí).
Čtení
- mělo by být konverzací mezi autorem a čtenářem
VM: Čtení umělecky bezcenných románů = chroupání čipsů při sledování televize. Jedná se o čtení bez vnitřní účasti. Člověk si nerozšíří své poznání, nepochopí postavy a tak se nedozví ani nic o sobě. Filosofickou literaturu čte tento člověk tak, že je potom schopen pouze reprodukovat myšlenky filosofů, jde o množství.
MB: Čtení je tvořivé, s vnitřní účastí, čtenář rozumí a prohlubuje si poznání lidské přirozenosti i sebe samého. Filosofická literatura - klade filosofům otázky, nachází protimluvy, kličky, vypouštění některých problémů. Může udělat závěr, že obecně ceněná kniha je k ničemu, nebo naopak objeví neznámé a kvalitní dílo.
Uplatňování autority
- rozdíl mezi "mít autoritu" a "být autoritou". Autorita může být racionální, založená na kompetenci, která pomáhá lidem v růstu, nebo iracionální, založená na síle, která lidi vykořisťuje.
VM: Má autoritu. Protože neexistují kompetence, nahrazuje je symbol - např. uniforma, rodokmen, titul - třeba král - může být hloupý a zkažený, tj. nekompetentní být autoritou, ale autoritu má. Symboly autority otupují lidské kritické myšlení, lidé jsou jimi ukolébáni a slepě věří.
MB: Autorita spočívá na sociálních kompetencích a zralé a integrované osobnosti - tito lidé autoritu přímo vyzařují a tím, čím jsou, ukazují, čím mohou lidské bytosti být. Autoritu v MB potřebuje dítě - na tu pak reaguje horlivostí; na VM autoritu antagonismem.
Vědění
- mít vědomosti vs. vědět
VM: Vědomosti jsou majetkem, slouží pro fungování doma a v práci. Velikost balíčku vědomostí odpovídá velikosti sociální prestiže. Školy jsou továrny na výrobu takových balíčků a jejich distribuci do dětských myslí.
MB: Vědět. Podle některých myslitelů (Buddha, Freud, Mistr Eckhart, Marx) začíná vědění s uvědoměním si klamnosti svého smyslového vnímání, tzn. že náš obraz neodpovídá skutečné fyzikální realitě; hlavně je to proto, že většina lidí je polobdělá, polospící a nevědomá si faktu, že určitá část toho, co považují za samozřejmé a pravdivé, je iluzí vyvolanou sugestivním vlivem sociálního okolí. Vědění začíná otřesem, deziluzí, zklamáním. Znamená proniknout po povrch ke kořenům a usilovat o přiblížení se k pravdě. (Freud založil své pojetí sebepoznání na zničení iluzí neboli racionalizací.) Cílem není vědění samotné ani "pravda", ale proces sebepotvrzení rozumu. Neznalost je stejně dobrá jako znalost. Jde o to vědět hlouběji (ne mít více vědomostí).
Víra
VM: Víra = vlastnictví odpovědí, pro něž není materiální důkaz. Přijímání existujících formulací, ulehčení od samostatného myšlení a rozhodování. Poskytuje jistotu, ovšem za cenu vlastní nezávislosti. Bůh je idolem, projekční plochou; podřizujeme se vlastnímu výtvoru, iluzi. Víra je berličkou.
MB: Není v první řadě vírou v ideje, ale vnitřním postojem. Víra v sebe, v druhé, v lidský rod, ve schopnost lidí stát se lidskými. Jistota se zakládá na vlastní zkušenosti, postojích, ne na podřízení se autoritě, která víru reprezentuje. Je založena na faktech - ne ovšem na faktech empiricky dokazatelných, ale stylem - já jsem tato fakta zaregistroval.
Akt lásky
VM: Nelze mít lásku, není to věc; existuje jen akt lásky. Láska ve VM = omezování, kontrola předmětu "lásky". Jako láska se označuje vztah mezi partnery, který je však pouze o zvyku, soc. konvencích, společné výchově dětí nebo strachem. Změna ze stavu zamilovanosti do stavu iluze vlastnění lásky: Zpočátku chtějí partneři získat jeden druhého, jsou živí, činorodí, atraktivní - jeden druhého ještě nezná. Jsou zaměřeni na bytí (tj. podněcování, dávání). Po sňatku mají jistotu a láska se stává jejich majetkem. Přestanou být k pomilování a vytvářet lásku, stávají se nudnými a nezajímavými. Přichází zklamání, zmatek a pocit, že byli druhým podvedeni. Přestali se milovat, protože uvěřili v omyl, že lásku lze mít.
MB: Akt lásky, milovat = být tvořivě činný, tj. pečovat, poznávat, odpovídat, stvrzovat, radovat se z druhého člověka, myšlenky, stromu, ... Láska je proces sebeobnovování a růstu.
Modus vlastnění a modus bytí ve Starém a Novém zákoně a ve spisech Mistra Eckharta
Starý zákon
Jedno z jeho hlavních témat je: opusť, co máš, osvoboď se od všech okovů: BUĎ!
Exodus: Mojžíš vedl Židy do pouště (poušť je zde symbolem života bez okovů, bez majetku, jen s životními nezbytnostmi). Na každý den si sbírali jídlo, které jim Bůh sesílal - nehladověli (podobně Marx - každému podle jeho potřeb; pozn. jeho názory byly zneužity a překrouceny komunistickou ideologií), ale nesměli si nic schovávat na druhý den (proti chamtivosti a křečkování). Vždy šest dní měli sbírat a v pátek dvojnásobek, protože následoval den odpočinku, kdy jídlo z nebe nepadalo - tzv. sabat. Je to jeden z nejdůležitějších pojmů judaismu, jediný striktní příkaz v desateru, který se v celé historii nejdůsledněji dodržoval. Sabat je dnem odpočinku, ale ne ve smyslu nevynakládání úsilí - je to klid k obnovení harmonie v člověku, mezi lidmi navzájem a mezi lidmi a přírodou. Nic se nesmí ničit ani stavět - sabat je dnem klidu v boji člověka se světem. Sleduje cíl - bytí (lidé se mají chovat, jakoby nic neměli) - modlení, studium, zpěv, milování. Moderní neděle naproti tomu je v tónu zábavy, spotřeby a útěku před sebou samým. Příběh exodu končí špatně - Hebrejci se nedokázali obejít bez vlastnění. Naučili se sice žít bez trvalého bydliště a ze sesílané potravy, ale když Mojžíš zmizel na hoře, nedokázali žít bez viditelného vůdce. Přiměli Áróna, aby jim vytvořil předmět uctívání - zlaté tele (asi omyl Boha, který jim dovolil vzít si s sebou zlato a šperky). Tak žili v okovech v podobě idolu - dílu lidských rukou. Pokus o lidské bytí nespoutané věcmi se nezdařil.
Nový zákon
Pokračuje v protestu Starého zákona proti vlastnické struktuře existence; je radikálnější - např. příkaz milovat svého nepřítele (analogicky starozákonnímu miluj svého bližního). Jde o plnou účast pro lidské bytosti a zřeknutí se všeho sobectví. "Neodsuzuj druhé" - zapomenout na vlastní ego a věnovat se porozumění a podpoře ostatních. Satan pokoušel Ježíše, že změní kameny v chléb, Ježíš řekl, že nejen chlebem živ je člověk, ale i každým božím slovem; Satan dále nabízel úplnou moc nad přírodou a Ježíš znovu odmítl. Satan zde symbolizuje materiální konzumaci a moc. Od dob evangelií se podle těchto principů řídí svět.
německý dominikán Mistr Eckhart (1260-1327)
Zdrojem mu byl Matouš: Blaze chudým v duchu, neboť jejich je království nebeské. Duchovní chudoba = nic nemá, nechce, nezná. Nic nechtít znamená nemít žádnou vůli ve smyslu žádosti; kdo nechce nic, po ničem netouží (ani po boží vůli). Nic neznat = nevlastnit poznání, ale proniknout ke kořenům. "Člověk by měl být vyprázdněn od všeho svého vědění", což neznamená, že má zapomenou, co ví, ale má zapomenout, že ví (nemá se dívat na poznání jako na svůj majetek). Nic nemít = oprostit se spoutání, vazby k tomu, co máme, a to včetně boha.
Lidská svoboda je omezena v tom rozsahu, v jakém jsme připoutáni k majetku, dílu a vlastnímu egu.
Ve vlastnickém módu existence nejsou důležité objekty vlastnění, ale náš postoj k nim. Předmětem touhy se může stát cokoliv - majetek, rituály, myšlenky i dobré skutky - tyto záležitosti nejsou samy o sobě špatné, ale špatnými se stávají, protože na nich lpíme; stávají se tak okovy bránícími našemu sebeuskutečnění.
"Lidé by tolik neměli uvažovat o tom, co mají dělat, jako o tom, čím jsou."
Co znamená "být": 1) bytí jako realita - to, co s námi hýbe; 2) bytí jako živost, rození, tvořivost, obnova. "Být aktivní" neznamená být zaměstnán, ale vyjít ze sebe. Aktivní člověk je jako nádoba, která se zvětší vždy, když se naplní a proto nemůže být nikdy plná.
Atributy "mít" a "být" ve filozofii Ericha Fromma
Tato esej je zaměřena na atributy „mít“ a „být“ v pojetí Ericha Fromma, na něž se zaměřuje ve své knize „Mít, nebo být?“ a na myšlenky související s jeho viděním rozdělení existence na mody vlastnění (mít) a bytí (být). V první části jsou stručně objasněny hlavní autorovy myšlenky, jejich porovnání a jsou zde uvedeny také příklady situací, kdy se s těmito mody setkáváme v běžném životě. Dále pak hodnotím autorovy argumenty, kterými podkládá své názory a snažím se nad nimi kriticky zamyslet. V poslední části se zabývám možným průnikem teorií Ericha Fromma s dílem Martina Bubera „Já a Ty“.
1 Erich Pinchas Fromm
Erich Fromm se narodil 23. března 1900 jako jediné dítě ortodoxně židovského obchodníka s vínem Naphtaliho Fromma a jeho ženy Rosy, rozené Krauserové.
Ve Frankfurtu navštěvoval Wöhlerovu školu, učil se latinsky, anglicky a francouzsky, v roce 1918 složil maturitu a po ní studoval dva semestry práva, dále sociologii, psychologii a filozofii v Heidelberku. Jeho první publikace v roce 1927 obsahují postoje stoupence freudovské ortodoxie.
Fromm byl spoluzakladatelem Jihoněmeckého institutu pro psychoanalýzu ve Frankfurtu, v letech 1930-1938 členem Institutu pro sociální výzkum taktéž ve Frankfurtu. V roce 1933, kdy nacisté začali pronásledovat židy, emigroval do USA a působil na univerzitách v Michiganu a v New Yorku a jako vedoucí psychoanalýzy na lékařské fakultě Národní univerzity v Mexiku.
V noci na 18. března 1980 Erich Fromm podlehl srdečnímu infarktu.
Je autorem děl jako Umění milovat, Člověk a psychoanalýza, Strach ze svobody, Budete jako bohové, Umění být, Mít, nebo být? a mnoha dalších. Mnohé z jeho děl byly přeloženy také do češtiny.
2 Obsah knihy „Mít, nebo být?"
Kniha Ericha Fromma „Mít, nebo být?" se zabývá empirickou psychologickou a sociální analýzou dvou způsobů existence. Jde v ní především o analýzu základních modů existence, jenž jsou zde nazývány modem „mít" a modem „být". V úvodu autor čtenáři umožní předběžně se orientovat v problému uvedených modů existování, další kapitola potom ukazuje rozdíl mezi nimi pomocí příkladů z každodenního života. Ve třetí kapitole je popsáno, jak modus vlastnění (mít) a modus bytí (být) chápou Starý a Nový zákon a německý teolog Mistr Eckhart. Následující tři kapitoly analyzují základní rozdíly dvou modů existence, kdy se Fromm snaží o teoretické závěry na základě empirických údajů. Poslední kapitoly se zabývají významem modu „být" a modu „mít" při formování nového člověka a nové společnosti.
3 Hlavní myšlenka díla
Hlavní myšlenkou díla je rozdělení způsobu existence člověka na dva druhy, autor používá označení "modus". Módem „mít" označuje existenci orientovanou na vlastnění a módem „být" pak takovou existenci, která je orientována na živý, reálný vztah k okolnímu světu. Fromm tyto dva mody pečlivě vydefinovává a rozděluje, přestože zároveň chápe určité drobné společné průniky obou modů.
3.1 Modus „mít"
Erich Fromm se zaměřuje na myšlenku, že touha a úsilí mít vede k zotročení člověka vlastnictvím, k předsudkům, manipulaci, ať už s lidmi či s přírodou a v konečném důsledku k odcizení člověka.
Alternativa mezi vlastněním a bytím se neobrací k běžnému lidskému rozumu. Může se zdát, že ‚mít‘ je normální životní funkcí - abychom mohli žít, musíme určité věci mít. Jak může v kultuře, kde nejvyšším cílem je mít - a mít víc a víc - a ve které lze říci, že někdo ‚má cenu milion dolarů‘ - existovat nějaká alternativa mezi vlastněním a bytím? Naopak by se mohlo zdát, že pravou podstatou bytí je vlastnění; jestliže někdo nic nemá, je nic. [1]
3.2 Modus „být"
Modus „být" je pro nás, jakožto příslušníky níže zmíněné konzumní společnosti, mnohem méně srozumitelný než modus „mít". Modus „být" je modem, ve kterém člověk je, nikoli má, je to stav, který se týká prožívání. V modu bytí se musí jednat o bytí nezávislé, svobodné a musí být řízeno kritickým myšlením. Základní charakteristikou pak je to, že se jedná o aktivní bytí; aktivní ve smyslu vnitřní myšlenkové aktivity. Tato aktivita umožňuje člověku dát prostor svým vlastním schopnostem a talentu, tedy vlastnostem, kterými jsme každý určitým - avšak vždy jiným - způsobem obdařeni.
3.3 Shrnutí
Na základě úvodního přehledu významů pojmů „mít" a „být", tak jak je chápe autor, lze nejlépe uvést závěry, tak jak je sám definoval:
Slovy ‚mít‘ a ‚být‘ nevyjadřuji určité oddělené vlastnosti podmětu, jako je tomu ve větách ‚mám auto‘ nebo ‚jsem bílý‘ nebo ‚jsem šťastný‘. Vyjadřuji dva odlišné druhy orientace vůči sobě a světu, dva odlišné druhy struktury charakteru, z nichž ten převládající celkově určuje myšlení, cítění a jednání daného člověka.
Existování v modu ‚mít‘ znamená, že můj vztah ke světu je vztahem přivlastňování a majetnictví, vztahem, ve kterém si chci každého a každou věc, včetně sebe, učinit svým majetkem.
Existování v modu ‚být‘ znamená, že musíme rozlišit dvě formy bytí. Jedna se odlišuje od ‚mít‘ (...) a znamená životnost a pravou vztaženost ke světu. Druhá forma bytí se odlišuje od zjevování a vyjadřuje pravou přirozenost, pravou skutečnost věci nebo člověka vůči klamnému zjevu, jak to je doloženo v etymologii slova ‚být‘ (...). [2]
V neposlední řadě, když už se Erich Fromm zamýšlí nad současnou společností, jejím vývojem, vývojem jazyka a vůbec změnou přístupu k životu, nelze nezmínit téma v dnešní době velmi populární. Je to pojem konzumní společnosti. Nesmíme ovšem zapomenout, že přestože je pojem konzumní společnost pojmem moderním, jedním z prvních myslitelů, kteří jej definovali a popsali, byl Karl Marx. Je to kupodivu stejný Marx, jako ten z nám známého pojmu marxismus-leninismus, ovšem je nutno mít na paměti, že dříve než jeho dílo minulý režim zneužil k vlastní propagaci, jednalo se o filozofa s velmi sociálním a zároveň pokrokovým myšlením.
Sama konzumní společnost (a dovolím si to napsat velmi kontroverzně), je společností svým způsobem kanibalistickou. Je to společnost, která žije částečně na svůj vlastní úkor, společnost, kde sama spotřeba se stává cílem, nikoli prostředkem k dosažení cíle vyššího. Člověk je tvor velmi zvláštní, spotřebovává více, než musí a při tomto honu za spotřebou neváhá likvidovat vlastní životní prostor, to vše samozřejmě za účelem zisku peněz a z nich vyplývajícího dalšího růstu spotřeby.
Souhrnně lze říci, že konzumování je pouze jednou formou vlastnění, možná nejdůležitější pro dnešní průmyslové společnosti blahobytu. Konzumování má dvojznačné vlastnosti: utišuje úzkost, protože to, co člověk má, mu nelze odejmout: ale žádá, aby člověk konzumoval stále více, protože dřívější konzumace brzy ztrácí svůj uspokojující charakter. Moderní konzumenti se mohou ztotožnit s rovnicí jsem = co mám a co konzumuji. [3]
3.4 Autorovy argumenty
Autorovy argumenty, kterými svá tvrzení dokládá, jsou velmi přesvědčivé, s většinou z nich nelze než souhlasit. Zejména zajímavý je pohled přímo filologický, totiž pohled na postupný vývoj změn v používání některých západních jazyků:
Určitá změna v důrazu na vlastnění a bytí je patrná v narůstajícím užívání podstatných jmen a v poklesu užívání sloves v západních jazycích během posledních několika staletí. Podstatné jméno je náležitým označením pro věc. Mohu říci, že mám věc: například že mám stůl, dům, knihu, auto. Náležité označení činnosti, procesu je sloveso: například jsem, miluji, toužím, nenávidím atd. Avšak čím dál častěji se vyjadřuje činnost ve smyslu vlastnění; tj. podstatné jméno se používá místo slovesa. Ale vyjadřovat činnost pomocí mít ve spojení s podstatným jménem znamená používat jazyk nepřesně, protože procesy a činnosti nelze vlastnit - lze je pouze prožít, zakusit. [4]
Domnívám se, že v současné době je používání podstatných jmen namísto sloves běžnou praxí. Jelikož takto nepřesně používáme jazyk bez většího zamyšlení se nad významem pronesených slov, přestali jsme se nad touto nepřesností pozastavovat.
„Současný styl mluvy ukazuje, že začíná dominovat vysoký stupeň odcizení. Když se řekne ‚mám problém‘ místo ‚jsem v nesnázích‘, je vyloučeno subjektivní prožívání. Já v mém prožívání je nahrazeno čímsi, co vlastním. Své pocity jsem přetvořil v něco, co mám, totiž problém. Avšak ‚problém‘ je abstraktní výraz pro všechny druhy potíží. (...) Tento způsob mluvy prozrazuje skryté, nevědomé odcizení. [5]
Dle mého názoru má i v tomto případě autor pravdu, opět zde narážíme na problém vývoje společnosti posledních desetiletí, kdy společnost, tedy zejména tzv. západní civilizace, inklinuje ke společnosti konzumní. Pokud se na jeho názory podíváme z pohledu občanů, kteří zažili dobu budování reálného socialismu a také dobu divoké privatizace v naší zemi, můžeme jasně vidět obrovský vývojový skok ve společnosti, který je jen potvrzuje. Je velmi zajímavé, moci vidět překotný vývoj společnosti za posledních cca 20 let, zejména pak v devadesátých letech. V té době docházelo v určitých oblastech vývoje společnosti k postupné inklinaci od modu „být" k modu „mít" v rozmezí několika málo let.
4 Vlastnění a bytí v každodenní zkušenosti
Autor uvádí několik příkladů, kdy se můžeme v každodenním životě setkat s rozdíly mezi jednotlivými mody existence. Tyto příklady jsou velmi výstižné a usnadňují pochopení myšlenek a také zamyšlení se nad jednotlivými prožitky. Zaměřím se na autoritu a její uplatňování.
4.1 Uplatňování autority
Příkladem rozdílu mezi vlastnickým modem a modem bytí je uplatňování autority.
Kritický bod vyjadřují výrazy mít autoritu a být autoritou. [6]
Naše chápání autority dvojím způsobem závisí na našem rozpoznání, že ‚autorita‘ je široký pojem se dvěma zcela odlišnými významy: může být buď ‚racionální‘, nebo ‚iracionální‘. Racionální autorita se opírá o kompetenci a pomáhá člověku, který se o ni opírá, v jeho růstu. Iracionální autorita se zakládá na síle a slouží k vykořisťování lidí, kteří jí podléhají. [7]
S vytvořením společností založených na hierarchickém uspořádání a větších a složitějších, než byla společenství lovců a sběračů, ustupuje autorita na základě kompetence autoritě založené na sociálním postavení. To neznamená, že tato autorita je nutně nekompetentní, nýbrž znamená to, že kompetence není podstatným prvkem autority. [8]
V dnešní společnosti se běžně setkáváme s jevem, který autor popsal jako "odcizení autority". Jedná se o jev, kdy se skutečná nebo domnělá kompetence přenáší na vnější odznaky, jako jsou uniformy či tituly. Pokud tedy určitá osoba nosí tyto vnější znaky, stává se osobou kompetentní i v případě, že takovou ve skutečnosti není. Jako příklad může být použit kupříkladu ředitel firmy, který, ačkoliv nemusí splňovat žádná potřebná kriteria k tomu být autoritou, se touto stává jmenováním do funkce a odvoláním opět o tuto iluzorní autoritu přichází. Nezáleží vůbec na tom, zda je ředitelem dobrým či špatným, zda splňuje morální a manažerská kriteria pro tuto funkci; jednou byl jmenován do funkce a tak prostě vlastnosti kompetence mít musí.
Fakt, že lidé považují uniformy a tituly za přívlastek kompetence, nenastává sám sebou. Ti, co mají tyto symboly autority, a ti, kteří z toho profitují, musí otupit lidské realistické, tj. kritické myšlení, a přimět ostatní, aby uvěřili smyšlence. Každý, kdo o tom bude přemýšlet, pozná intriky propagandy, metody ničící kritický úsudek, pozná, jak je mysl ukolébána pomocí klišé, jak jsou z lidí vytvořeni zabedněnci, protože se stávají závislými a ztrácejí schopnost věřit svým očím a své soudnosti. Jsou slepí vůči skutečnosti vlivem smyšlenky, které věří. [9]
4.2 Vlastnická orientace
Potřebu vlastnit popisuje Fromm jako potřebu postavenou na biologickém základu daném touhou žít. Od této touhy je pak podle něj jen krůček k touze po nesmrtelnosti.
Potřeba vlastnit má ovšem jiný základ, biologicky danou touhu žít. Ať jsme šťastní nebo nešťastní, naše tělo nás žene, abychom usilovali o nesmrtelnost. Protože ze zkušenosti víme, že zemřeme, snažíme se o takové řešení, které způsobí, že navzdory empirické zřejmosti uvěříme, že jsme nesmrtelní. Toto přání na sebe bere řadu forem (...). V současné společnosti počínaje osmnáctým stoletím křesťanské nebe nahradila ‚historie‘ a ‚budoucnost‘: trochu nesmrtelnosti dávají pověst, sláva, dokonce i všeobecná známost, zkrátka cokoliv, co se zdá zaručovat poznámku v záznamech historie. (...) Veřejná známost dláždí cestu k nesmrtelnosti a reklamní agenti se stali novými kněžími. [10]
Dovoluji si přiznat, že s tímto typem důkazu vnitřně nesouhlasím. Myslím si, že zde autor soudil zejména dle svého vnitřního přesvědčení a světonázoru. Ve své knize zmiňuje jako příklad touhy po nesmrtelnosti například staroegyptské faraony, kteří neváhali stavět pyramidy sloužící k uchovávání jejich mrtvých schránek navěky, aby se přiblížili bohům a získali tak věčný život. [11] V dnešní společnosti však vítězí konzumní přístup takovým způsobem, že mnoho lidí žije nyní a nemyslí na to, co bude později. Neřeší otázku své smrti, podvědomě si ji nepřipouštějí a domnívám se, že co se týká problematiky uchování tělesných schránek, hovoří jasně úspěšná konjunktura průmyslu kremačního.
5 Martin Buber
V souvislosti s dílem Ericha Fromma se zmíním i o knize „Já a Ty" Martina Bubera. Tato kniha svým záběrem a úvahami postavenými na obdobných filozofických základech svým způsobem s dílem Ericha Fromma rezonuje, přestože „Buber, který nikoli neúmyslným ‚patosem své řeči‘ představoval jakoby ,proroka' (...), Fromma nijak zvlášť nepřitahoval."[12]
5.1 Já a Ty
Martin Buber (1878-1965) studoval na polském gymnáziu, po maturitě roku 1896 studoval ve Vídni, v Lipsku, v Curychu a v Berlíně, a to filosofii, psychologii a germanistiku. Roku 1923 vydal své nejznámější a stěžejní dílo Já a Ty, věnované filosofii individuálního vztahu s druhou osobou. Martin Buber v této své knize popisuje dvojí postoj člověka a skutečnost, že i svět je pro člověka dvojí, podobně jako se Erich Fromm snaží o analýzu dvou způsobů existence. Buber zde vymezuje základní slova, která člověk může pronést. Jsou to vlastně slovní dvojice Já-Ty a Já-Ono. Základní slova podle něj neoznačují věci, ale poměry:
Základní slova nevypovídají o něčem, co existuje mimo ně: teprve jejich vyslovení zakládá bytí toho, co vyjadřují. Základní slova říkáme svou bytostí. Říkáme-li ‚ty‘, vyslovujeme i já slovní dvojice Já-Ty. Říkáme-li ‚ono‘, vyslovujeme i já slovní dvojice Já-Ono. Základní slovo Já-Ty lze říkat jen celou bytostí. Základní slovo Já-Ono nelze nikdy říkat celou bytostí. [13]
Základním prvkem této knihy jsou tedy slovní dvojice Já-Ty a Já-Ono. Jsou to dva postoje, které můžeme zaujmout ve vztahu k našemu okolí. Tato základní slova nevyjadřují nějaké věci, ale hovoří o našich vztazích. Vyslovujeme je naší bytostí podle toho, jaký vztah ke svému okolí zvolíme. V případě Já-Ono se na svět díváme jako na předmět zkušeností. Při pohledu na určitou věc zakoušíme jaká je ve smyslu velikosti, tvaru a jejích jednotlivých částí. Pokud si však zvolíme základní slovo Já-Ty, přestanou nás už zajímat vnější vlastnosti. Vstupujeme do vztahu. Ty začneme vnímat jako celek, jako náš protějšek, naše Ty. Základní slova nejsou pouhým složením slov Já a Ty a Já a Ono. Já ve slově Já-Ty není identické s Já ve slově Já-Ono. Já ve spojení Já-Ono je individualitou. Znamená to, že si sebe uvědomuje jako subjekt (jsem takový a takový); toto spojení pak lze přirovnat k Fromovu modu vlastnění. Naopak Já ve spojení Já-Ty je osobou, která si sama sebe uvědomuje jako subjektivitu (já jsem, já existuji), což v mnohém připomíná existenci v modu bytí Erich Fromma.
5.2 Bezprostřednost vztahu
Buber zdůrazňuje právě bezprostřednost vztahu k Ty, tedy to, že to podstatné v lidském životě se odehrává ve vztahu. Zdůrazňuje, že v každé sféře vztahu je patrný okraj věčného Ty. Jen ve vztahu k člověku však tento vztah vystupuje do řeči. Bezprostřední vztah zahrnuje působení na protějšek. Můžeme se vzájemně ovlivňovat, vztah se za přítomnosti citů stává bezprostředním. City doprovázejí fakt lásky, ale nejsou její podstatou, protože city jsou něco, co máme, láska se děje. Láska je mezi Já a Ty. Láska prostupuje celým světem. Náš cit může být k různým lidem jiný, ale láska je pouze jedna. Každé Ty mohlo být před tím, než se stalo naším protějškem, pouhé Ono a také se jím znovu může stát. To se děje poté, kdy byl vztah nějakou formou naplněn a začneme protějšek znovu vnímat ne jako celek, ale jako souhrn jednotlivých vlastností. Naše schopnost vyslovovat Ty začíná být omezená. V životě každého člověka může dojít k několika vztahům mezi Já a Ty. Protějšky prochází našimi životy, vznikají pouta, začínáme chápat podstatu spojení základních slov, ale po nějaké době se z Já‑Ty může znovu stát Já-Ono. Také Fromm slovy „mít" a „být" vyjadřuje dva odlišné druhy orientace vůči sobě a světu, jak již bylo popsáno výše.
V Buberově díle je svět Já-Ono světem uspořádaným, kde člověk vnímá věci a bytosti složené z jednotlivých vlastností. Tento svět je stálý a opakovatelný.
Já základního slova Já-Ono, tedy já, jehož protějškem není ‚ty‘, nýbrž které je obklopeno množstvím ‚obsahů‘, má jen minulost, nikoli přítomnost. Jinými slovy: pokud se člověk spokojuje s věcmi, které zakouší a užívá, žije v minulosti a jeho okamžik je bez přítomnostního obsahu. Nemá nic než předměty. Předměty však patří tomu, co už bylo. [14]
Podstatou světa Já-Ono je něco mít - skládá se z činností, které směřují za nějakým cílem. Nejde zde o vztah, ale o zakoušení. Podle Bubera však:
Ten, kdo zakouší, se neúčastní světa. Vždyť zkušenost je ‚v něm‘, a ne mezi ním a světem. Svět se neúčastní zkušenosti. Dovoluje, aby byl zakoušen, ale vůbec se ho to nedotýká, neboť k tomu ničím nepřispívá a nic z toho nemá. [15]
5.3 Kritika stylu života
Buber ve své knize - stejně jako Erich Fromm - mimo jiné vyslovuje kritiku současného stylu života. Ten je podle Bubera soustředěn hlavně do oblasti světa Já-Ono. Domnívám se, že jde sice o normální a běžný vztah člověka k věcem, které ho obklopují, ale také si myslím, že tento typ vztahu chybně přenášíme i na lidi kolem nás. Díváme se na ně jako na věci a mnozí z nás s nimi také tak zachází. Ztotožňuji se s názorem Martina Bubera, že ve vztahu je nutná rozmluva - dialog. Vztah by měl totiž být vzájemný. Smysl lidského života pak v Buberově pojetí chápu v naplňování vztahu Já-Ty, ať už se jedná o vztah dvou lidí, či o vztah člověka k Bohu. Zda se ale z anonymních lidí kolem nás stane Ty, záleží jen na našem vnitřním postoji k nim.
6 Závěr
Na dílo Ericha Fromma se však musíme podívat také z kritického pohledu, vždyť tento způsob myšlení sám propagoval. Z jeho díla je zřejmé, že byl svým způsobem idealistou, ovšem idealistou pokrokovým, řekla bych přímo nadčasovým. Jeho myšlenky jsou platné stále a mnohé z nich, zejména kritika stávajícího vývoje společnosti, se stávají aktuálnějšími. Přesto nelze v jeho díle přehlédnout značné ovlivnění Sigmundem Freudem a zejména metodami jeho psychoanalýzy a také Frommovu inklinaci k víře, která byla dána už jeho ortodoxní židovskou výchovou.
Erich Fromm doporučuje nové uspořádání společnosti, kterou jsme my lidé formováni. Tato společnost je však člověkem tvořena, je tedy nezbytná změna každého z nich, a to z dnes převládající orientace na vlastnění k orientaci na bytí. Touha mít totiž mimo jiné vede k manipulaci nejen s přírodou, ale i s lidmi a následně pak k odcizení. Oproti tomu schopnost člověka být sám sebou, znamená být svobodný.
Frommova kniha Mít nebo Být? připadá mnohým nerealistická, jednostranně optimistická a příliš idealistická. Nemělo by se však zapomínat: za tímto ‚ukazatelem mít nebo být‘ stojí zkušenost šestasedmdesátiletého muže, který se naučil veškerou silou zbožnosti věřit v člověka a který přes 50 let prožíval na sobě i na druhých psychoanalytický proces [16]
Použité zdroje
BUBER, Martin. Já a Ty. Přel. J. Navrátil, k vydání připravil M. Plzák, typografie J. Majcher. 3. vydání. Praha : Kalich, 2005. 164 s. ISBN 80-7017-020-4.
FROMM, Erich. Mít, nebo být?. přeložil Jan Lusk. vydání první. Praha : Aurora, 2001. 242 s. ISBN 80-7299-036-5.
FUNK, Rainer. Erich Fromm. přeložila Vlasta Žihlová. Praha : Lidové noviny, 1994. 139 s. ISBN 80-7106-086-0.