Gabe (32/–/99)

"Znát pravdu začneme od lží.
Hovoří všechno, stále však mlčí.
Nenávist láskou zrozena.
Slova předchází ozvěna.

Dobro je klamlivé, zlo stálejší.
Sláb, a přesto nejmocnější.
Válka mírem začala.
Tichá voda břehy lomcovala.
Světlo předchází temnota.
Smrt není konec života.

Náruč vzpomínek, hlava však prázdná.
Zábavná i přesto nudná.
Mladý duší, stár je tělem.
Nejvtipnější vždy trpí smutkem.
Ať hodí kamenem všichni viníci.
Ač slepec přitom jediný vidí.

Rostlina životem umírá.
Novou érou všechno zmírá.
V chaosu si utvořit řád.
Nenávidí a přesto má někoho rád.

Bez talentu a i tak umělec.
Pecivál je světaznalec.
Nejsprostší, i přesto cudná.
Zábavná leč přesto nudná.
Plnost, největší to prázdnota.
Společnost jest úplná samota.

Bohové, stejně tak bídní lidští červi.
Tělem bídácí, duší silní lvi.
Bdění = největší případ snění.
Nikdo skutečný už zde není.
Ač zbabělec za lásku však bojuje.
Nejsilnější jenž kdo nemiluje."

***
Jsem netvor děsící se lidí
Jejich mnoho, stádo tupých ovcí,
kráčející po ulicích pospolu.

Jsem vyhynulý druh bez chráněnosti.
Hrající tuto hru falše a zkaženosti.
Jsem cvičený papoušek, co říká stále ano.

Do vínku mi příliš štěstí nebylo dáno.
Jsem kajícník plačíc krvavé slzy.

Ne za sebe.

Však za všechny ostatní hříšníky.
Mně soudí soudci nejvyššího soudu.
Za mou odlišnost, prostou pokoru.
Mně byl dán ten nejhorší to trest.
Žít s nimi a všechno snést.

***

Zahalená krajina ukrutnou zimou,
Smrtelně zraněná víla, klečící na kolenou.
Zmařený osud, katovou sekerou.
A touha jít daleko odsud.

Vyšlapaná cesta přes nespočet otazníků.
Výsměch do tváře od samotných odpadlíků.

Černobílá duha rozprostírající se všude

Bezbarvý svět, kdy dobro kráčí se zlem
ruku v ruce

To vše realita
Ne pouhý to sen
Kdy nocí to začíná a končí dnem.
Hlasité šepoty denních můr.

Kde nachází se Alenčin dvůr?
Proč nestojí karty v pozoru?
Kdo dal jím povel k rozchodu?

Tiché vzdechy přeměněné v němý křik.
Smích zakrývající prostý vzlyk.

Touha po odpuštění, kajícnost hříšníka.
Tonoucího neplavce ztroskotání.
A pozvání od samotného návštěvníka.
Stejně krásné jako němého melodický zpěv.
Ubohého nebožtíka poslední vzdech.

První a poslední vůle psaná zvířecí krví.
Stejně zrádná, jako vrahova zpověď knězi.
Stejná jako tvé ladné pohyby,
Mé kradné doteky.

Pohlavní propletenec nemožných citů.
Oblečení poskládané u postele do komínků.

Odpočítávání do samotného počátku.

Bolestné milování roztříštěného křišťálového srdce.

Tvé doteky na rozpálenou pokožku,
Zanechávající krvavou památku.

Tvé poslední sbohem,
Můj konečný výdech.

Zahalená krajina černobílou duhou
Krvavé stopy ve sněhu.
Katova sekera visící nad vílí hlavou.
Touha odsud zmizet.
Vyšlapaná cesta přes všechny odpovědi.
Pláč naprostých výherců.

Rudá duha končící vše.
Tvá ledová ústa…
…poslední polibek…
…….a naprostá temnota.

***

Jsem pouhý vyděděnec,
duševní neandrtálec.
Naprostý zoufalec,
hloupý pitomec.

Princ na bílém koni,
co na zvony zvoní.
V naivním znamení
pro touhu po vysvobození.

Jsem ten co je zmámen Říši divů,
putující za ní již nespočet světadílů.
Jsem Kloboučníkem, má paní
naprostý šílenec, to není jen zdání.

Já verše k nohám vám nyní skládám,
veškerou svou pokoru do toho dávám.

Jsem pirátem moří, bez ruky
jménem znalí Hook, co řídí tyto pošuky.
Z říši divů do Země-nezemě připlul jsem,
než jsem byl zavolán zrovna k vám sem.

Mám mnoho jmen, mám mnoho tváří.
Každý den mi na obličeji nová maska zazáří.
Já hraji směle toto divadlo,
koho by to jen napadlo.

Jsem pouhý vyděděnec,
duševní neandrtálec.
Naprostý zoufalec,
hloupý pitomec.

Hlava mi bloumá po všech tajemných krajinách,
tělo zůstává na pevných pevninách.
Jsem uvězněna v mnoha světech,
má duše zmírá v těch nejlepších letech.

Co více mám o sobě říci?
Já nejsem čistě na osud věřící.
Jsem zoufalec, co si v myšlenkách zoufá
láskou zklamána a stále doufá.