petitbonum (44/185/91)

Jak tělo, tak mysl se neustále mění. Všechny podmínky jsou ve stavu neustálého zmatku. Proč to nejsme schopni vidět podle pravdy? Protože věříme v nepravidelné názory. Pak jsme na tom stejně, jako kdybychom se nechávali vést slepcem. Jak s ním můžeme dospět do bezpečí? Slepec nás může vést jen do lesů a křovisk. Jak by nás potom mohl vést do bezpečí, když nevidí? A stejně tak se i naše mysl nechává oklamat podmínkami, a proto vytváří utrpení při svém hledání štěstí, vytváří potíže při svém hledání klidu. Taková mysl má jen samé problémy a utrpení. Ačkoliv se utrpení a problémů chceme zbavit, ve skutečnosti je stále znova a znova vytváříme. Vše na co se zmůžeme, jsou neustále stížnosti. Vytváříme špatné příčiny, neboť neznáme pravdu o podmínkách vzniku věcí a o tom, jaká je ve skutečnosti jejich podstata, a poté na nich ulpíváme.

Přátelství se mnou můžeme přirovnat k lahvičce s medicínou, kterou lékař zanechá svému pacientovi. Na lahvičce jsou napsány detailní instrukce, jak lék brát. Ale i kdyby to pacient četl nesčetněkrát, nebude mu to nic platné a nebude mít z léku žádný prospěch, pokud bude ony instrukce pouze číst. Až nakonec zemře. A ještě předtím, než zemře, si možná s hořkostí postěžuje, že ten lékař nebyl k ničemu, protože jeho lék ho neuzdravil. Bude si myslet, že doktor byl neschopný nebo že ten lék byl bezcenný, a neuvědomí si, že on sám strávil všechen čas jen zkoumáním láhve a čtením návodu. Neuposlechl lékařovy rady a nevzal si lék. Kdyby se pacient řídil lékařskou radou a bral pravidelně lék podle předpisu, uzdravil by se. Lékaři předepisují lék k odstranění nemocí těla. Mé přátelství je však určeno k uzdravení nemoci mysli a k tomu, aby byla přivedena zpět do svého přirozeného zdravého stavu. Proto jsem přítel, jenž předepisuje léky pro choroby mysli, které máme každý z nás bez výjimky.

Lidé jsou jako kobra. Jestliže kobru nijak nedráždíme, pak si jednoduše půjde po svém. Přestože je smrtelně jedovatá, nemá to na nás žádný vliv. Pokud se k ní nepřibližujeme nebo ji nechceme držet, tak nás neuštkne. Kobra dělá jen to, co je pro ní přirozené. Jste-li chytří, pak ji necháte na pokoji. Stejně tak necháte být i každou věc, která není dobrá - necháte ji být v souladu s její přirozenosti a povahou. Neuchopujte nic, ať je to libé či nelibé, právě tak jako necháváte na pokoji tu kobru. Kdo je chytrý, bude mít takový postoj k různým náladám, jenž vyvstanou v jeho mysli. Když se objeví dobro, tak ho necháme být dobré. Rozumíme jeho povahu. A stejným způsobem necháme být i nedobré. Neuchopujeme to, protože nic nechceme. Nechceme zlo. Nechceme dobro. Nechceme ani těžké, ani lehké, ani štěstí, ani utrpení. Když naše chtění skončí, pak nastane trvalý mír.

Zpočátku cvičíme tělo a mysl, aby se oprostily od nedobrého, což je ctnost. Někteří lidé si ovšem myslí, že být ctnostný znamená pamatovat si naučené fráze v jazyce páli a přeříkávat je ve dne v noci. Ale ve skutečnosti je třeba udržovat tělo a mysl čisté - v tom spočívá ctnost. Pochopit to není těžké. Je to jako s vařením jídla: dáte tam trochu toho a trochu onoho, až je to správně a jídlo je výtečné. A jakmile je jednou výtečné, tak už není třeba přidávat vůbec nic. To správné koření jsme už přidali.Právě takovým způsobem se staráme o to, aby naše skutky a řeč byly správné a právě toto nám dodá onu výtečnou ctnost, ctnost, která je ta pravá....

Mnozí z těch, kteří mne přicházejí navštívit, mají ve společnosti vysoké postavení. Jsou mezi nimi obchodníci, učitelé, různi technici i vládní úřednici. Jejich mysl je plna různých názorů na různé věci. Jsou příliš chytří na to, aby naslouchali druhým. Je to podobné jako sklenice vody. Pokud je sklenice naplněná špinavou vodou, je k ničemu. Až když vylijeme onu starou vodu, sklenice může být užitečná. Proto musíte i vy vyprázdnit svou mysl od názorů teprve pak budete schopni vidět. Má praxe totiž překračuje chytrost i hloupost. Dokud si myslíte, že jste chytří, bohatí, důležití nebo odbornici na svět, pak si zakrývaté pravdu. Kdo je příliš chytrý, nikdy se ničemu nenaučí. Proto se nejdřív musíte zbavit té své chytrosti - vyprázdnit svou skleničku.

Dejme tomu, že jednoho dne jdete do práce a nějaký muž na vás začne pokřikovat nadávky. Jakmile uslyšíte jeho urážky, vaše mysl se vychýlí ze svého běžného stavu. Necítíte se dobře, vyvstane ve vás hněv, jste tím raněni a chcete si to s ním nějak vyrovnat. Za pár dní ale přijde do vašeho domu někdo jiný a řekne vám:" Ten chlap, který na tebe před několika dny pokřikoval nadávky, je blázen. Je takový už léta. On tak nadává všem. Nikdo si už nevšímá toho co říká." Jakmile tohle uslyšíte, okamžitě u vás dojde k uvolnění. Hněv a pocit zranění, které byly ve vás těch několik dní, se úplně rozplynul. Proč? Protože teď víte pravdu. Předtím jste ji neznali. Mysleli jste si, že ten muž je normální, proto jste na něho měli zlost, a to vám způsobilo utrpení. Jakmile jste však poznali pravdu, tak se vše změnilo:" Á, to je šílenec! To vysvětluje vše." Jakmile vám tohle dojde, cítitese dobře, neboť teď máte vlastní poznání. Když už víte, pak to vše můžete nechat být. Pokud neznáte pravdu, tak na ní budete ulpívat. Když jste si mysleli, že ten chlap, co vás urážel, je normální, byli by jste ho schopní zranit. Ale když jste se dozvěděli, že je šílenec, tak jste se hned cítili uvolněně. Tohle je poprvé pocit poznání pravdy. Ten pocit je nejkrásnější, ale zároveň neojobtižnější, ale stojí za něj bojovat a jít za ním.

Většina lidí chce jen vykonávat dobré skutky, aby měli nějaké zásluhy, nechtějí se však vzdát konání špatných skutků. Je to tím, že "díra je moc hluboká". Dejme tomu, že je zde díra, a na jejím dně něco leží. Každý kdo strčí ruku do té díry a nedosáhne na dno, si řekne, že ta díra je příliš hluboká. I kdyby sto nebo tisíc lidí strčilo svou ruku do té díry, všichni by si řekli, že je to pro ně moc hluboko. Nikdo by si však neřekl, že jejich ruka je příliš krátká!!! Vraťme se proto k sobě samým. Musíme přeci ustoupit o krok zpět a podívat se na sebe. Neobviňujme tu díru, že je příliš hluboká. Ona za to nemůže, ale podívejme se na svou paži. Jsme-li schopni tohle vidět dostáváme se ve svém vědění o kus dál.

Jak nalézt pravé porozumění? NA to je jednoduchá odpověĎ a použiji při tom sklenici s vodou. Připadá nám jako čistá a užitečná, jako něco, z čeho lze pít a vlastnit to dlouhou dobu. Máme-li však správně porozumět, vidíme ji jako rozbité sklo, jako by již byla rozbitá. Dříve či později stejně bude rozbita. Pokud máme takové porozumění při jejím používání - že je to pouhá kombinace prvků, jenž se seskupily do této podoby a opět se rozloží - pak ať už se stane se sklem cokoliv, nebude to pro vás žádný problém. A s naším tělem je tomu podobně jako s tou sklenicí. Také se totiž jednou rozloží a zemře. To je třeba pochopit. Neznamená to však, že byste se měli hned jít zabít, stejně jako nevezmete tu sklenici a nerozbijete ji nebo ji nezahodíte. Sklenice je něco, co má být používáno až do doby svého přirozeného rozpadu. Podobně naše tělo je prostředkem k používání až do chvíle, kdy půjdeme svou vlastní cestou. Naším úkolem je vidět, jaká je přirozená cesta všech věcí. Toto chápaní vám umožní být svobodný za všech okolností v neustále se měnících podmínkách tohoto světa.

Tak jako hořčičné semínko jenž vypěstoval člověk na zahradě, rostlo až z něj byl strom a v jeho větvích přebývali ptáci. Co je vlastně to hořčičné semínko ? Možná je to víra. Zaset v srdci jako semínko na zahradě. A když o ní pečujete vyroste z ní strom. Ale je možné, že to může být i církev. I ta začínala jako hořčičné semínko, malá a v temnotách, ale díky Ježíši a apoštolům stále rostla. A co ptáci, kteří hnízdí ve větvích ? To jsou věřící, kteří našli touhu po poznání a spásu. Semínko však může symbolizovat i Ježíše Krista ze semínka jenž pohřbívali se po jeho odchodu na nebesa stal zdraví strom.