intel.inside (47/179/70)

Žil kdys kdes chlap.
Dá se říct též muž či kmán, jak kdo chce. Já ho zvu chlap.
Nu a on krad, ten chlap. Krad, co moh a kde moh. Zvlášť když
měl hlad.
Byl den jak květ, pták pěl, klas zrál, a nad vším jas.
Jen hvozd se tměl, tam, kde spal chlap.
Spal den a noc, neb pil jak Dán. Když jím třás chlad, vstal a chtěl
jít dál, leč měl hlad. Jed by. A pil! Spíš pil, jen mít zač! Měl ret jak
troud.
Vždy se dá jít na lup, i když je den. Tak šel.
Jde, a zří plot, a na něm čte: Je tu zlý pes!
”Zlý pes; - a to se mám bát? To snad ne!” a just tam šel krást.
Leč pes tam byl. A zlý! A jak! Jak ďas!
Jen se chlap vkrad, už tu byl pes a vyl. Pán sic spal, leč pes vyl
a řval čím dál tím víc, pán vstal a vzal si zbraň.
”Vem si ho! Drž ho! Jen mu dej!”
Křik, sběh a ryk, chlap chce pryč, je tu však pes i pán, je to už
kmet, a řve ”Já ti dám u nás krást!” A kmet se rve jak kdys, kdy
byl mlád.
Leč chlap je mlád dnes a dnes má víc sil! Kmet už je mdlý,
chlap na něj klek a chce ho bít, když tu zlý pes se zved a chňap!
Chlap má prst pryč. Než pes spolk prst, než kmet se vzmoh, chlap
skrz sklep jde ven. Tam, co je vchod, je schod a u něj hůl, spíš kyj.
Kmet se chtěl prát, leč kyj je kyj, a chlap bil ze všech sil, a kmet
pad.
Pes rval dál. Rval dlaň i pěst a teď chce rvát chřtán. Chlap, pot
a krev, má spěch. Děd sic pad, leč teď zas na dvůr vběh vnuk, spíš
hoch než muž, a chce znát: ”Kdo tu chtěl krást a kde je náš děd?”
To už chlap byl přes dvůr, tam, co je stáj.
A přes plot jde kůň, a na něm chlap. Vnuk sáh níž, než je bok,
tam, kde měl kolt, a jak stisk, kolt štěk BENG! BENG!
Chlap jek a kůň se vzpjal; leč jde zas dál.
Děd vstal, je živ a zdráv, jen chlap je pryč a s ním i kůň. Vtom
vnuk křik: “Hleď!”, a jak to řek, tam, co je brod, kůň stál a třás
se, pak se hnal dál, zas stál, pak pád. Chlap je pod ním. Teď však
se zved a dal se v běh, co je hvozd. Chce se v něm skrýt.
“Jen ho nech,” řek děd. “Kdo zná líp kraj? Kdo z nás tu rost?
Teď bych chtěl lok, jak pes chce kost.” Vnuk mu dal džin.
“Vem psa a kyj a pojď,” řek děd a mlask. “Dej si též hlt.” Vnuk
písk na psa a šli.
Chlap si sed pod strom. Kůň mu zdech, pes si vzal prst a ten
kolt, co po něm šleh jak blesk, mu z plic vzal dech i krev. Chtěl by
jít dál. Leč čím dál tím míň má sil, je bled, je sláb, je sám, má
strach.
Klek, chtěl vstát, leč spad zpět na strom a po pni se svez na
zem. Lez jak plaz, rval mech i vřes, jak táh trup o píď dál. Už ví,
že je zle. Zrak se mu tmí i sluch mu ztich. Chce však pryč, tam,
kde je svět, a kde je jas, ne tma. Přec, kde je tma, je smrt!
...Ne, teď ne! Chce se mi spát, jen noc a den a noc. Pak jsem
zas fit! Jen mít čas, chléb a sůl a džbán! Moh bych být živ...živ
líp...
Pes štěk.
A po něm hned hlas: “Rek čul krev! Běž za ním!”
“Kam štve?” křik hoch.
“Tam za ten dub!”
A tam ten chlap byl. Pes nad ním stál, pak hoch, pak kmet.
“To je on,” řek kmet a vzdech: “Tys mu dal...”
“Proč u nás krad?”
“Co když měl hlad, co když chtěl jíst?”
“Ten znal jen pít, ten vrah.”
“On ví už svý, tak nač ten hněv? Pojď.”
“Co s ním?”
“Už nic."

Werich


A ešte nedalo sa tu zo športov vybrať vrh tieňom, písal som o to, ale bez odpovede. Neviem prečo tu nie je aspoň kolónka "iné". Tak aj vrh tieňom. Je to šport. A aký.