ydeli
Věř jen lidem, kterým se dá věřit,
kterým se můžeš se vším svěřit.
Tito lidé pro nás přátelé jsou,
naše břemena s námi ponesou.
Některá přátelství jsou slepou uličkou jen,
proto se někteří netěší na nové den.
Že je celý svět zradil jim připadá,
že si s nimi jen osud pohrává.
Proč se někteří chovají jako divá zvěř,
netuší co znamená slovo "VĚŘ"!
Pohrávají si s námi jako kočka s myší,
spíše nám ublíží, než úzkost ztiší.
Stačí se kolem sebe rozhlédnout,
lehko se dá přetvářka přehlédnout.
Někteří to dávají tolik znát,
že to co řekneš, mají v plánu dále dát.
ydeli
O lásce nsíš,
jak jenebezpečná víš.
Čeho se vlastně bojíš?
Nohama pevně na zemi stojíš.
Nech si narůst křídla,
už tak si povahově jako víla.
Nebuď tak odtaživá, otevři se trošičku,
najdi si na lásku chviličku.
Své srdce vyslechni,
jeho libý hlásek poslechni.
Jdi tam, kde Ti ukazuje,
neboj, bedlivě vše pozoruje.
Štěstí se na Tebe směje,
tak krásně Tě to hřeje.
Budeš šťastná, bát se nemuíš,
vím, že lásku ve svém srdci nosíš.
ydeli
Chlapec klečí na kolenou,
s kytkou v ruce, životem znavenou.
Oči se mu od pláče třpytí,
slunce už mu na cestu nezasvítí.
Doufal ve věčnou lásku,
že najde tu jedinou na světě, krásku.
Chtěl sám sebe znát,
znova se na slunce smát.
Život nejde vrátit zpět!
Tiše šeptá na nebe,
proč jsem přišel o tebe?
Chci být chladný a bez citu,
nepomohlo by ani teplo slunečního svitu.
Dál tě nechám jít,
s jiným budeš šťastně žít.
Vstal, ke kroku vpřed ho láska dohnala,
skála v tu chvíli sama opět zůstala.
ydeli
Jde mezi kapkami deště,
a křičí "Prš ještě!"
Smyj ze mě tu špínu.
Děšť sílí,
vítr kvílí.
Dívka se té špíny nemůže zbavit.
To ale špína není,
vždyť se ji to před očima mění.
To není špína ale krev!
Ruce má od krve,
a to je od tebe.
Kde jsi ty?
Už vedle mě nestojíš,
slova na mě nepromluvíš.
U tebe už nenajdu bezpečí.
Tvá pouť zde skončila,
duše jde dál, z tebe vystoupila.
"A já tomu pomohla," tiše špitla.
Tvá krev nezmizí z mýh rukou.
stal ses vzpomínkou pouhou.
A MĚ TO NEMRZÍ!
ydeli
Probuď se ať už sníš anebo bdíš,
ty mě snad nevidíš?
Proč zavřené oči máš?
Chytni mě pevně za ruce,
nadechni se hluboce,
Proč už vůbec nedýcháš?
Jako led si studený,
žitím tolik zmámený.
Proč Ti srdce netluče?
Stále se jenom ptám,
i když odpověď na poslední otázku znám.
Proč už nejsi mezi námi?
ydeli
Myšlenka se v hlavě rodí,
je další mezi tisíce.
Zvonky v uších zvoní,
oči se ztěžka drží.
Brání se vidině cizího osudu,
třese se po celém těle.
"Vždyť tohle vydržet nemohu",
říká si tiše pro sebe.
Cizí hlasy v uších zní,
chce, aby ji někdo pomohl.
Tak málo o tom ví,
a lidí, kteří by ji pomohli také.
Možná ji smrt pomůže,
bojí se všeho nového.
Sama pranic nezmůže,
i když je strůjcem svého osudu.
ydeli
Přišla potichoučku jako stín,
šanci už žádnou nevidím,
nemám sílu žít.
Krásné bílé šaty na sobě má,
na nic se nezeptá,
ani hlásku nevysloví.
Objala mě lehoučce,
políbila jemňoučce,
a já věděl vše.
Došel jsem k věčnému vědění,
na mém osudu to nic nezmění,
ležím na smrtelné posteli.
Já už tam vlastně neležím,
nedýchám, ani už neběžím,
jsem mrtev.
ydeli
Slunce se na ni směje,
proč u srdce ji nezahřeje?
Den jako vystřižený z obrázku,
a přesto nezná odpověď na svou otázku.
Proč se ji to všechno děje,
tou myšlenkou se jí tělo chvěje.
Co její nitro vlastně skrývá,
říká si ten, který se na ni dívá.
Oči jako studánky hluboké jsou,
tajemství dávných časů s sebou ponesou.
Duše vám všem tolik vzdálená,
mnoha lidmi nastokrát spálená.
Žijící ve vlastním, vzdáleném světě,
přemýšlí o každé vyslovené větě.
Ostatním pomoc nabízí,
ovace ani vděk skoro nesklízí.
Objeví se občas světlá chvíle,
kdy oceněna je její snaha a píle.
Toto pěkné období,
kdy na duši nic nebolí.
Netrvá to déle než musí,
najde se ten, který ji vše zhnusí.
Tehdy kráčí ruku v ruce sama,
krásou přírody obehnána.
Ta ji nikdy nezradí,
pomůže a poradí.
Ten pohled na její krásy,
je plný opojení a krásy.
Sama tan už nesedí,
v jakou krásu se svět naráz promění.
Prázndé místo vedle ní už není,
mladý muž tam tiše sedí.
Jsou jako jedna duše, jedno tělo,
jako by srdce vědělo, co chtělo.
Pocity a myšlenky stejné mají,
společné sny se jim asi zdají.
Tak neskutečné to vše je,
v jejích očích svitla naděje.
Že onen muž byl seslán z nebe,
tolik náhod až ji z toho zebe.
Sami ruku v ruce sedí,
zamyšleně a spolu do dáli hledí.
ydeli
Čtyři stěny kolem tebe,
zakryly tvůj pohled na nebe.
Proč se tohle jenom stalo,
kus života ti to vzalo.
Holé stěny, bílé, bledé,
špínou času zalepené.
Za bílým šatem své tělo halíš,
na starém hřbitově už svíci nezapálíš.
Nechápeš už žádnou souvislost,
měl si poslání, povinnost.
Osud si vše lehce změní,
a tobě do smíchu už vůbec není.
Jako na blázna se na tebe dívají,
pochopení vůbec nemají.
Nevěří ani jedniné tvojí větě,
žádné pravdě o tomto krutém světě.
Nehodláš změnit svůj názor,
proč sis tenkrát nedal pozor?
Bojem s démony si všechny zachránil,
sebe od tohoto světa neubránil.
Nikdo neuvidí to co ty,
nikdo nepochopí tvé pocity.
Skrze mříže ven se díváš,
na volnost minulých dnů smutně vzpomínáš.
Už nikdy to místo neopustíš.
ydeli
Ležíc v kaluži krve,
pohlédl na rudé nebe,
jež jako obraz zkázy vypadá,
a všichni bez povšimnutí kráčí dál.
Stromy se ve větru lámou,
vzedmuté vlny nedávají šanci, ani malou,
láva se valí ze středu země,
a slunce je nám blíž a blíž.
Kolem sebe se rozhlédl,
vždyť právě smrti do očí pohlédl,
nikdo se nezastaví,
nikdo se neotočí.
Kdo si všiml, jen blázna zřel,
jež v kaluži vody ležel,
hleděl na čisté, modré nebe,
a nikdo nechtěl slyšet jeho věštbu.
Ach ty krutý, nelítostný světe!
Nevíš co tě čeká ...