muncicak (35/171/59)

Kdysi jsem se příliš dlouho toulal ve svých myšlenkách a hledal toho , koho bych chtěl mít. Pak jsem jednoho dne potkal člověka kterého jsem slyšel hrát na píštalu a ketrý byl oblečený v divném kroji. Hrál a mnoho lidí stálo a poslouchalo jeho hudbu. Pak když do hrál přistoupil jsem k němu a poděkoval mu a svěřil jsem se mu o mé homosexualitě a s tím co mně tížilo v mém srdci. Vyprávěl jsem mu o mém bývalém příteli kterého jsem moc a moc miloval a také o to více mně to bolelo.
Pak se mi podíval do očí a hlasitě začal vyprávět. Bedlivě jsem ho poslouchal.

( Jednou kdo si zapálil veliký ohen, který hřál vše co kdysi před tím bylo studené a chladné. Ten ohen vznikl z pocitu a z touhy někoho , kdo našel, miloval, a pak ztratil. Po té ten ohen uhasl a srdce ochladlo. Necht příjde čas, který zafouká do žhavého nevyhaslého popela, a ohen se zas rozhoří a bude zas hřát. Necht tvé srdce je plné touhami a kouzly, které osloví toho, kdo bude střežit onen ohen , aby již ohen nikdy nevyhasl. )

Po té jsem se zamyslel a začal nad vším tím uvažovat. Nakonec jsem mému indiánskému příteli porozumněl. Dopadlo to ta že mně pozval a seznámil mně se svým huronským kmenem a já se tak mohl ocitnout mezi skutečnými indiány, kteří mi podávali ruce a zdravili mně. A to vše díky jednomu skvělému člověku který je záhy i hudebník a skladatel v jednom. Dnes už vím co tím vším myslel když mi tenkrát vyprávěl příběh o ohni. díky Huronský RAZY a díky osudu , který se postaral o to, že jsem mněl tu čest poznat onoho indiánského Přítele který bohužel není gay. Ale o to více si vážím jeho skutečného indiánského přátelství.