Je tady někdo nenormální... ?
Povaha:Introvert Extrovert
Pořádek:Nepořádný Pořádný
Dochvilnost:Nedochvilný Dochvilný
Zženštilý:Vůbec Hodně
Technický typ:Vůbec Hodně
Pohled na svět:Pesimista Optimista
Požitky:Idealista Materialista
Jeden den, jedno místo, jeden člověk.
.................................................
Blok http://bluetooth.euweb.cz/bluetooth.html
.........................................................................................
http://www.youtube.com/watch?v=iNoFvz0sog4
.........................................................................................
...nezáleží kdo jsi, ale co máš v sobě...
.........................................................................................
Co rád dělám? ... cokoliv, ale ne jen tak s někým...
Ale to, co nestrpím je sebestřednost a plané řeči... ( když něco člověk prohlašuje, tak by měl podle toho taky jednat a neměnit názor podle toho jak se mu to hodí...)
Každý může psát, jak je libo... odpovím, pokud budu mít čas... :D
Jinak jakákoliv změna je vítána...
Nic není nemožné, a u mě to platí dvojnásob...
.......................................................................................
Zkusím tady dát jednu povídku...
Něco málo po druhé ráno. Už zase ten samý sen. Zdá se mi už několik nocí po sobě. Vždy ta samá scéna.
Sedím na autobusové zastávce a čekám. Ale na koho, na co? Potichu si pobrukuju nějakou smutnou melodii. Pomalu se rozhlížím po okolí. Cesta se táhne na obě strany, kam až oko dohlédne. V okruhu deseti metrů se nachází jen pár stromů a nějaká ta tráva. Vše ostatní je jen písek. Žhavé zlatavé duny tvořící hory a pohoří. Cítím, že se postupně ochlazuje. Poledne se zčista jasna promění v měsíční půlnoc. Najednou mě zachvátí panika. Mám nepříjemný pocit, že nejsem sám. Někdo je zde se mnou. Ale ne ten, koho jsem čekal. Pomalu otáčím hlavou. Nutkání pohlédnout na ono stvoření je silnější než hlásek, který našeptává opak. V okamžiku, kdy pohlédnu té věci do tváře, Měsíc zajde, ale noc neustává. Jen pár hvězd snažících se ozářit krajinu.
I přesto že vidím to monstrum jen velice krátký okamžik, pamatuju si každý detail. Asi dva metry vysoké. Po celém těle chlupy. Nohy pokřivené. Ruce, nebo spíš přední končetiny zakončené velkými ostrými drápy. Špičaté uši, na několika místech protržené nebo okousané. Psí čelit ověnčena velkými žlutými zuby. Velké oči bez bělma a duhovky. Jen zornice. V okamžiku, kdy nastane tma, se šelma dá do pohybu. Slyším, jak kolem mě krouží. Jsem kořist. Najednou se zastaví. Pozorně poslouchám. Najednou se do mého břicha zaryjí drápy. Bolest je nesnesitelná. Druhá rána prochází srdcem.
Jsem vzhůru.
Nevím, co to znamená, ale pomalu přicházím o zdravý rozum. Vím, že už neusnu. Přesto zavírám oči a chvíli ještě ležím. Vstávat se mi nechce. Po několika minutách se přeci jen přemáhám a vstávám. V koupelně na sebe pustím studenou vodu. Chvíli pozoruju, jak mi po těle stéká voda. Pak přecházím k zrcadlu. V něm vidím dvaceti pětiletého muže s černými vlasy, hnědýma očima, křivým nosem tenkými, úzkými rty a strništěm, které by už potřebovalo oholit. Hodím na sebe tričko a jdu do kuchyně. Stavím vodu na kafe a otvírám okno. Letmo z něj pohlédnu. Přilehlé výškové budovy zakrývají výhled.
New York je bezcitné město. Plno násilí na každém rohu. I když, ono tak bezcitné není, když člověk ví, kam se má dívat.
Otáčím se zpět do kuchyně. Po levé ruce mám skromnou výbavu. Pec, dvě skříňky na suroviny, pár kusů nádobí a varnou konvici. A po pravé, malý stůl s dvěma židlemi. Celá místnost vypadá ponuře. Ostatně, jako můj život.
Ze stolu si beru krabičku cigaret. Jednu vytahuju a zapaluju. Začínám přemýšlet o změně.
Už tolikrát jsem chtěl vypadnout z někam z města, ze země. Několikrát jsem dostal nabídku od známého z Čech. Prý by mu vůbec nevadilo, kdybych se k němu nastěhoval. Navíc by mě vytahoval z mých depresí. Je to vtipálek a snílek.
Začínám se smát. Když nasadí ten obličej, pokaždé když vidí, že se začínám dostávat do deprese. Vždy řekne to samé.
„Proč jsi tu svojí gativní polovinu nenechal doma? Teď, kvůli tobě musíme jít na jedno.“
Potom vždy následuje celovečerní flám a dva dny odpočinku v aqvaparku. S ním se cítím, jako jiný člověk. Máme mezi sebou zvláštní poutu.
Voda vře. Vstávám a zalévám si kávu.
Asi mu zavolám. Tady toho všeho mám dost. A něco málo našetřeno mám taky.
Přecházím do ložnice, beru mobil a vytáčím jeho číslo. Chvíle čekání se vyplácí. Ozývá se důvěrně známý hlas.
„Ano?“
„Tady je Jamie, neruším?“
„Jemie? Ne, ty nikdy. Jak se vede?“
„Však víš. Jako obvykle.“
„Takže zas dekpa, co?“
Usmívá se.
„No, dá se říct. Poslyš. Mám takový dotaz.“
„Noo, poslouchám.“
„Platí ještě ta tvoje nabídka?“
„Pořád. Už ses rozhodl?“
„Jo. Kdy bych mohl přijet?“
„Kdykoliv.“
„I zítra?“
„No, jo, ale … nestalo se něco?“
„Ne. Jen už toho mám po krk.“
„Já ti to říkal.“
Říká s šibalským hlasem.
„Takže tě mám zítra čekat?“
„Jo.“
„Tak jo, už teď se těším jako malej. Tak zítra. A kdyby něco, tak volej. Kdykoliv.“
Poslední slova zdůrazní.
„Dobře. Já taky. Tak zatím.“
„Jo, jo. Zatím.“
Položím mobil na noční stolek. Čeká mě hodně vyřizování. Pomalu přejdu do kuchyně. Zapaluju si další cigaretu a piju kafe.
Za dvě hodiny mám sbaleno. Je šest ráno. Stojím u vstupních dveří. Naposledy se otáčím, abych dal svému starému životu sbohem. Jak málo mi stačilo k životu. Odcházím.
Do dvanácté stíhám vyřídit vše potřebné. Ukončil jsem pronájem bytu, v práci jsem podal výpověď a koupil si letenku do Prahy.
Dívám se na hodiny. Ve dvě odlétám. Mávnu na taxikáře.
„Kam?“
„Na letiště.“
Cesta utíká rychle, takže přijíždím na letiště po půl hodině. Přicházím k terminálu a nechávám si odbavit dva kufry. Jen tolik věci potřebuju na nový začátek. Přecházím přes kontrolu a začíná čekání. Zbývá mi ještě hodina. Pro jistotu znovu volám Markovi.
„Marku?“
Z telefonu se ozývá jeho ospalý hlas.
„No, Jamie?“
„Chci ti jenom říct, že za hodinu odlétám.“
„Ty to myslíš vážně?“
„Myslím.“
„Tak to je super v kolik a kde tě mám čekat?“
„Asi za deset hodin na vlakovém nádraží?“
„Tak jo. Všechno zařídím.“
„Takže zatím, jo? A promiň za probuzení.“
„Ne. To je v poho. Tak jo, budu tě čekat. Zatím.“
Pokládám mobil. Čas ubíhá pomalu. Ale nakonec pece jen přichází hlášení o mém odletu. U vchodu se na mě usmívá letuška.
„Letenku, prosím.“
Chvíli ji zkoumá a pak mi ji vrací se slovy.
„Přeji příjemný let.“
Poté už vše probíhá ráz na ráz. Do deseti minut startujeme a za půl hodiny vidím jen oceán. Asi v půli cesty se však začíná letadlo třást. Letušky běhají sem a tam. Rozsvěcuje se signalizace zapnutí pásů a letušky žádají, aby si cestující nasadili plavací vesty. Zastavuji jednu letušku a ptám se jí, co se děje.
„Motory přestaly fungovat. Piloti se pokusí o nouzové přistání.“
Letadlo začíná ztrácet výšku. Nový život. Já naivní. Po pár desítkách sekund cítím náraz. Proti mně se žene ohnivá koule. Nebojím se. V hlavě mám jen jedno.
Marka.