Toto byl poslední den, posledních pár hodin, které s Mattem strávím. Byla to nespravedlnost najít těsně před smrtí člověka, který miloval mně stejně jako já jeho. Vše ve mně ale bylo proti. Matt, který se nacházel přede mnou, mě miloval takového, jaký jsem. Matt byl jiný, a právě proto jsem mu nesměl o mém záměru nic říct. Ta bolest by ho strávila. Určitě by se zabil. Cítil jsem jeho dech. Viděl jeho planoucí oči a v nich ty zelené plamínky. Byl tak nádherný, když spal. Musím odejít. Tím, že bych tady zůstal, bych tu bolest ještě zhoršil. „Miluju tě, nikdy na tebe nezapomenu.“, zašeptal jsem, vstal a vyšel ze dveří. Musel jsem ho chránit. Chtěl jsem se otočit a vrátit se k němu, ale musel jsem pokračovat v cestě, kterou jsem si vybral. Musím jít, to je jediná možnost. Šel jsem tmavou uličkou a věděl, že na konci mně čeká jistý konec. Nic mě už nemohlo zastavit. A přesto jsem si to přál. Nikdo se ale neobjevil. Zastavil jsem těsně před koncem. Nádech. Vkročil jsem do světla.
Tohle byl konec.
Proč? Co jsem udělal špatně?
Bylo pár hodin po poledni. Zrovna jsme vylezli z auta. Já, Bel, Carol a Jacke. Vedro, které nás sužovalo, bylo k nevydržení. Měli jsme v úmyslu vylézt na rozhlednu, která byla dost daleko od našeho parkovacího místa. Chtěli jsme se podívat na západ slunce, proto jsme měli zvlášť naspěch. Navíc Carol stále brblala, že si zničí tenisky. Prý byly moc drahé. My jsme se jen smáli. Před odjezdem jsme ji upozorňovali, že půjdeme dlouho. Došli jsme právě včas. Vylezli jsme na vrchol rozhledny. Chytil jsem Mel kolem pasu, přitáhnul jí k sobě a políbil. Chtěl jsem, aby tento okamžik trval věčně. Stáli jsme tam ještě dlouho po té, co slunce zmizelo za obzorem. S cestou zpět jsme si nelámali hlavu. Měli jsme v úmyslu přespat na nedaleké mýtině. Bel se začala třást zimou, proto jsem jí dal svoji mikinu. Oči jí zářily štěstím. Přitulila se k mému boku a já jí objal kolem pasu. Takhle jsme šli celou cestu až k mýtině. Mýtina byla dokola obehnána hradbou smrků, z nichž občas vykukovala jedna či dvě břízy. Aspoň tady nebude vítr, pomyslel jsem si a začal stavět stan. Zrovna když jsme postavili stany a chtěli si jít lehnout, vyšel měsíc a my jsme zůstali stát ohromeni. Ve městě nikdy nebyl tak nádherný, tak velký. Carol nebyla zrovna v nejlepší náladě, přesto do stanu nešla, když ještě před chvílí prohlašovala, že jen co to dostavíme, půjde si lehnout, protože je ztrhaná. Měsíc jí totiž od malička fascinoval. Dokázala se na něj dívat celé hodiny. Chvíli jsme si ještě povídali, ale pak na nás dopadla únava z dlouhé cesty sem. Vlezli jsme do stanů. Lehl jsem si do spacáku a Bela si vlezla ke mně se šibalským úsměvem. Objal jsem ji kolem pasu a přitáhl ji blíž k sobě. Cítil jsem, jak se pod mým dotykem zachvěla. Z vedlejšího stanu se ozvalo chrápání, ale my jsme se jím nedali rušit. Přitáhl jsem ji k sobě, jak nejvíc to šlo. Cítil jsem její zrychlený dech na tváři a tlukot jejího srdce v šíji. Podobně jsem byl na tom i já. Ještě nikdy jsme nebyli o samotě víc jak pět minut. Ten polibek co následoval, mně proměnil ve výheň. Bel lapala po dechu stejně jako já. Vychutnávali jsme si to, že jsme spolu, i tu samotu. Čím déle to trvalo, tím větší bylo horko. Zabořil jsem ruku do jejích hebkých vlasů a ona vsunula ruce pod tričko. Převalil jsem se na záda a nechal, ať mi ho sundá. Každý její dotek byl jako elektrický výboj, jako nebeská cesta na mém těle. Pak jsem jí sundal tričko já, přejížděl jí po zádech. Pod každým mým dotekem jakoby její tělo ožívalo. „Miluju tě“, zašeptal. „Já tebe víc“, odpověděl jsem. Přitáhl jsem si jí k sobě a znova jí políbil a ona polibek sebevědomě opětovala.
K ránu mě vzbudil nějaký hluk. Obzor zšedl vycházejícím sluncem. Oblékl jsem a šel jsem se podívat po zdroji toho hluku. Moc daleko jsem nemusel chodit. Šel jsem po vychozené cestičce. Náhle jsem spatřil skupinku lidí stojících v kruhu kolem čehosi, co se nedalo poznat. Muselo to být ale malé, protože to nešlo přes jejich ramena vidět. Nevím proč, ale v přítomnosti jsem si přišel nesvůj. Byli zahaleni v černých kápích a cosi polohlasně mluvili. V celku z toho byla divná melodie. Pomalu jsem se otočil. Chtěl jsem dojít ke stanům, vzbudit ostatní a vypadnout odtud co nejrychleji a co nejdál. Myšlenkami jsem byl úplně mimo, a tak jsem si jen stěží uvědomil, že se něco změnilo. Stromy jako by se přemístily. Jako by si prohodily místa. Pěšina však byla na stejném místě. Váhavě jsem se po ní rozběhl, ale po chvíli jsem na ten pocit zapomněl. S úlevou jsem si oddech, když jsem našel Bel ve stanu. Klidně oddechovala. Nechtěl jsem ji budit. Byla tak krásná, když spala. Pro mě byla krásná vždy. Klekl jsem si, přejel jí něžně po rameni a zašeptal „Musíš rychle vstát.“
Pohladila mě po ruce, kterou jsem jí hladil a znepokojeně se zeptal „Co se stalo?“
„Nedaleko jsem narazil na skupinu lidí oblečených v černých pláštích. Nemám z nich dobrý pocit. Oblíkni se a začni balit, mezi tím vzbudím Carol a Jacka.“ Z počátku si myslela, že je to nějaký fór, jakmile si všimla znepokojení v mých očích, poslechla. Než jsem vzbudil Carol a Jacka, Bel už sklízela stan. Na rozdíl od Bel mi uvěřili ihned, zejména Jack, kterého jsem znal už od školky. Bel mezitím dobalila, a tak jsem jim pomohl. Za pět minu jsme byli připraveni k odchodu. Co nejdál od těch lidí, pomyslel jsem si a vydal se v čele naší malé skupinky opačným směrem. Pohybovali jsme se, jak nejtišeji to šlo. Doufali jsme, že si nás nevšimli. Bylo to k nevíře. Já, který jsem celý život vyrůstal ve městě a největší vzrušení jsem zažil, když jsem kradl ve večerce vodku, protože jsem neměl peníze, teď jsem utíkal před lidmi, ze kterých nemohlo vzejít nic dobrého. Hlasy pozvolna utichaly, až nakonec nebyly vůbec slyšet. Oddechli jsme si a zmírnili krok. Bel se mě držela za ruku a držela se těsně za mnou. Až teď jsem si uvědomil, že je strachy bez sebe. A nejen to. Všichni mi věřili, i Carol. „Zastavte!“ sykl Jack. „Proč?“zeptala se naštvaně Carol. „Nejsem si jistý, ale myslím, že jsem před námi slyšel někoho mluvit.“
„Já nic neslyšela.“ řekla Bel. Všichni ale zmlkli a poslouchali. Po chvilce jsme zaslechli nějaký vysoce položený ženský hlas. „Myslíš si, že nás mohli vidět?“ „To je nepravděpodobné. Když jsme kolem nich šli, všichni tvrdě spali.“ odpověděl mužský hlas. Při těchto slovech mi přeběhl mráz po zádech. Rozhlédl jsem se po ostatních a viděl jejich zděšené tváře. Uvědomil jsem si, že se tvářím stejně. Jak je možné, že jsem se nevzbudil, když nám otvírali stan?? Své úvahy jsem musel nechat na později. Žena ale přes toto ujištění zůstávala na pochybách. „Ale proč tak rychle zmizeli? Nemyslím si, že stávali tak brzy, aby se šli podívat z rozhledny na východ slunce. Naše hlídka nás ujistila, že šli spát až okolo půlnoci. A navíc, nám se taky nechtělo vstávat. Jediný kdo vstal včas, byl Emmet. Nevím co ho na tom tak udivuje. Je to každý rok stejné.“ Všichni se na mě podívali, jako bych jim mohl objasnit, o čem je řeč. Než se někdo mohl zeptat, žena pokračovala. „Pokud něco zahlédli, mohli by nás ohrozit. Pamatuj, nesmí nás už nikdo odhalit. Dnešní lidé nejsou zrovna moc chápaví. Nezapomínej, co se stalo posledně. Málem zničili nejen sebe, ale i zbytek planety. Hodně z nás tehdy padlo při té nápravě.“ Všichni jsme vyvalili oči z důlků. Co jsou ti lidé zač? Co tam vlastně dělali? A jak vůbec lidstvo mohlo málem zničit svět? Otázek stále přibývalo. Teď jsme si už všichni uvědomovali, že jsem nám zachránil život. Hlasy se pomalu začaly vzdalovat. Počkali jsme, dokud jsme si nebyli stoprocentně jistí, že jsou pryč. Teprve pak jsme si s úlevou vydechli. Až teď jsme si všimli, že už vyšlo slunce.
„Co to k čertu bylo?“ vykřikla Carol. „Jak o nás vůbec věděli?“Jack se ji snažil umlčet. „Uklidni se, nebo je přivoláš zpět!“ To stačilo, aby už nepromluvila. „Možná budou hlídat naše auto. Určitě by nás nenechali jen tak odejít.“ Nemělo cenu si dělat nějaké větší naděje. „Ale zkusit to můžeme, ne? Nechci tady zůstat už ani minutu.“to se vzpamatovala Bel. Teď měla vážný výraz. Ostatní s ní souhlasili, i já, i když jsem si uvědomoval, že to nebude snadné. „Musíme se domluvit, kde se sejdeme, kdyby nás rozdělili.“ Sedli jsme si na zem, byli jsme pořád zadýchaní. Přesto jsme zůstávali ostražití. Proto jsme zaregistrovali praskání větviček tak brzo. Vyděšeni, jsme se otočili směrem, odkud zvuk přicházel. Napětí z nás spadlo ve chvíli, kdy jsem zahlédl malou černou veverku, která se škrábala na strom. „Tohle bylo o chlup“ prohlásil Jack. Nakonec jsme se dohodli, že bychom se sešli u rozhledny. Vydali jsme se směrem na parkoviště. Na pěšinu jsme se neodvážili, proto bylo pro nás těžké držet směr. A navíc tady byly stromy blízko sebe, což mělo za následek obličeje plné oděrek. Zanedlouho avšak stromy začaly od sebe vzdalovat. Měnily se i strom, více teď bylo listnatých stromů. Asi po půl hodině se před námi objevilo parkoviště. Bylo tady jen pár aut, a tak nebylo těžké najít to naše. „Tak jo, počkejte tady. Já dojdu k autu a přijedu sem. Buďte připraveni.“ „Tak moment, kdo si myslíš, že jsi?! Půjdu já! To by ti vyhovovalo, dělat ze sebe hrdinu!“ Bel byla k nezastavení. „Ne, to nechci!“ hájil jsem se. „ Já jen nechci, aby se někomu z vás něco stalo!“ S těmi slovy na rtech jsem se vydal kupředu. Bez problému jsem došel až k autu, nasedl a pomalu vyjel k místu, kde čekali ostatní. Zastavil jsem a všichni pohotově naskákali do auta. „Jeď, jeď. Rychle!!“ Carol byla na pokraji svých sil. Pomalu jsem se rozjel. Cestou z údolí všichni mlčeli. Při nájezdu na silnici se napjatá atmosféra začala pomalu rozpadat. „Nedaleko odtud je motorest. Myslím, že po něčem takovém si zasloužíme pořádnou snídani.“ Nikdo nereagoval. „Já platím.“dodal jsem. Jako by všichni rázem ožili. Začali se vybavovat, co si dají. Na tváři se mi objevil pobavený výraz. Bel mě chytla za ruku. Usmála se na mě. Dojeli jsme k motorestu, vlezli dovnitř, sedli si a začali vybírat snídani. Po dvou minutách jsme měli jasno, a tak jsme zavolali číšnici. Trvalo to dlouho, tak jsem si odskočil. Zrovna jsem si myl ruce, když se ozval výbuch. Vyřítil jsem se ze záchodu a tam ve zbytcích dveří stáli čtyři postavy v černém. Tři z nich drželi Bel, Carol a Jacka. Uvědomil jsem si, že jsou v bezvědomí. Než jsem však stačil něco udělat, čtvrtý ke mně přiskočil a přidržel mi kus látky před obličejem. Poslední co jsem viděl, bylo bezvládné tělo Bel. Promiň.