Zase je to tady, opět jsem se probudil z pohádky, do které jsem spadl. Do pohátky, které jsem napsal sám scénář a kterou jsem si sám zrežíroval a natočil. Nic nebyla skutečnost, vše se odehrávalo pouze v mé hlavě.
Opět jsem pocítil sílu svých slov, opět mé srdce poznalo ostrou čepel lásky, spíše iluze, která mě celého pohltila a vtáhla mě do sebe. Iluze, když nad tím přemýším, co to je? Je to snad obrovský výr, který nás vtáhne do svých útrob a poté nás vyhodí na tvrdou zem? Ne to není! Protože iluze je krásná, iluze je náš útěk před světem, před jeho nesnesitelností, tvrdostí a nejistotou. Iluze je naivita a naivita je často láska. Tolikrát jsem to říkal a nejen sám sobě a opět jsem do toho spadl, opět mě to vtáhlo do sebe a krásně mě to provedlo oblaky, dodalo mi pocitu neomezenosti, nezranitelnosti, vše bylo tak krásné, vše bylo tak dokonalé. Viděl jsem to co jsem chtěl vidět, letěl jsem tak vysoko, že velká města se zdála být totéž co hvězdy na druhé straně. Létal jsem dlouho, bezzábran a bezestrachu, měl jsem pocit, že se mi nemůže nic stát. Ani jsem na nic takového nemyslel. Má pohádka se pro mně vyvýjela až moc krásně, každé gesto, každý posunek ve tváři, jsem si proměnil v něco nadpřirozeně krásného a vstáhl jsem si to na sebe. Vše v Jeho tváři patřilo pouze mně, patřil mi On sám. A já jsem si již plánoval druhý díl krásné pohádky, do které jsem se ponořil tak, že jsem se skoro utopil.
Strávil jsem noc pod hvězdami, zatím co Ty jsi se bavil s našimi kamarády, potřeboval jsem to, všechno jsem nám naplánoval, vše promyslel do nejmenšího detailu. Vše jsem si představoval tak krásné, Ty a já – My. Bylo to tak krásné, jak obloha sama, ale i oblohu jsem před Tebou zatratil, i ona se mi proti Tobě zdála příliš ošklivá a až příliš obyčejná. Krásné klasy kukuřice, jenž se vlvnily v poryvech větru, jako mořské vlny, byly nezáživné, nevyjímečné. Ty, ano Ty jediný jsi byl vyjímečný, Ty jediný jsi byl krásný, nic na Tebe nemělo. Krásné ticho, jenž zaplňovalo mé uši, mi přišlo ošklivé, když jsem si vzpoměl na Tvůj krásný hlas. Měsíc, který byl jediný se mnou, i on, ač nejkrásnější na noci, byl obyčejný, vedle Tvé tváře bledl závistí a raději se schoval za mračna. Zem mi náhle přišla nepohodlná proti Tvé hrudi, Tvému tělu. Vzduch byl obyčejný, Tvá vůně dokonalá. Proč koukat na hvězdy, když mohu hledět ve Tvé oči. Proč posílat polibky obloze, když mohou dopadnout na ústa Tvá. V hlavě mi každá tato myšlenka létala jak splašený list ve větru a já ji potřeboval chytit. Nechytil jsem ji, dnes to vím, kdybych ji chytil bylo by vše jinak. Nikdy bych se nemusel omlouvat měsíci, hvězdám, přírodě, noci.
Chtěl jsem pro Tebe odkoupit všechny chrámy světa, byl jsem ochoten posbírat a přinést ti všechny zářivé diamanty, jenž v noci zkrášlují oblohu. Sesbíral bych pro Tebe všechny listy, jenž se pohupují ve větvých stromů při poryvech větru. Udělal bych Ti křídla, abychom spolu mohli ke hvězdám, protože Ty jsi mi je již dal. Pro Tebe bych proměnil vodu ve víno, ze želaza bych dotykem udělal zlato, jímž bych Tě zahrnul. Chtěl jsem Ti nachytat všechny sluneční paprsky, jenž prozařují oblohu a obtahují mraky, aby zářily jen a jen pro Tebe. Kdyby mezi nás někdo postavil nepřekonatelnou zeď, obešel bych celý svět, jen abych došel za Tebou a mohl být s Tebou. Protože Ty za to všechno stojíš, stojíš za mnohem více.
Krásný výlet v oblacích se začal blížit ke svému konci, pocítil jsem to, ale nezastavil jsem a nechtěl jsem klesat pomaleji, přidal jsem ještě na rychlosti a kochal se krásou toho všeho. Všechny mraky se rozplynuly a já směl pohlédnout na krásnou zem, krásnějšího pohledu se mi nikdy nenaskytlo, nikdy jsem se již nechtěl vrátit na zem, i když jsem věděl, že se k ní za nedlouho budu blížit velmi rychle. Nepřestal jsem doufat, věřil jsem stále a chtěl ukrást všechnu krásu přírodě a dát ji Tobě. Byl jsem ochoten vzdát se svého života, pro to, abych se mohl vznášet v oblacích.
Cesta k zemi byla rychlá a dopad krutý. Ty hodil jsi mé srdce šelmám, jenž jej trhají na kousky a každý kousek ještě na menší kousky, ale každý kousek však stále bije, dokud dočista nezmizí v jejich chřtánech. Cítím každý jejich zub, jak se pomalu dostává do nitra mého srdce, cítím, jak jej trhají na kousky a s každým kouskem zmizí něco krásného a nedoceněnného - obloha, noc, den, měsíc, vítr, hvězdy, ticho. Uštědřil jsi mi krutou lekci mé milované a mnou tolik protěžované upřímnosti, která mne smetla z oblak na zem a rozprášila mne na vrcholcích hor. Nikdy jsem netušil, že upřímnost nikdy nemůže hrát na stejném hřišti, jako láska. Nevěděl jsem, že upřímnost zabíjí lidské city. A proto mi nyní nezbývá nic jiného, než milovat pouze ji. Pár slovy smetl jsi mé úplatky, trapně se ptám, proč.... Když odpověď již znám. Je to tak lehké nemiluješ mne, proč je tak těžké to pochopit?
Možná mne trestá příroda, že jsem chtěl všechny její nesčetné krásy ukrást a dát je Tobě. Možná se trestám sám, sám nevím. Jediné co vím je, že jsem si to zasloužil.