Jedním ze znaků venkovského života je fakt, že na různých místech nacházíte zdánlivé harampádí, které už dávno dosloužilo svému účelu, přesto je schraňováno - "co kdyby náhodou". Proto jsem si relativně zvykl na průchod uličkou hrůzy u našeho domu, kde je mezi plotem a obvodovou zdí hromada zrezivělého pletiva, staré vozíky bez koleček či zrezlé tyčky od lešení. Jsem si jistý, že ufoni by z toho bordela postavili létající talíř. Dokud mě ovšem přítomnost nepotřebných či nefunkčních věcí přímo neomezovala, bral jsem to na lehkou váhu.
A to se nemělo stát.
Moji rodiče mají budíka. Malou, červenou stvůru, pravděpodobně z vietnamské tržnice. Můj otec se jej jednou pokoušel opravit a rozbil mu takové to tlačítko, které zamáčknete, když budík začne zvonit. Výsledkem je přístroj, který pravidelně co dvanáct hodin zvoní, vy k němu musíte dojít a přeřídit ručičku, která toto zvonění způsobuje. Vyhazovat se to rodičům nechce, však co, čas to ještě ukazuje spolehlivě.
Relativně jsem si na tento setrvalý, několik let trvající stav zvykl. Až do dnešního rána.
Je 4:30 a klidný spánek náhle končí díky otravnému "tididydy, tididydy". V pohodě, budík je v kuchyni, někdo z rodičů k němu vstane a přenastaví ho.
Je 4:35. Tididydy, tididydy neutichá. Povzdechnu, vstanu a jdu do kuchyně. Budík tam není. Je teda logické, že zvuk vychází z ložnice, ve které spí mamka. Lehce znervózním a mým rozespalým mozkem proběhnou všechny možné katastrofické scénáře. Kataklyzma v praxi!
Je 4:40. Oba moji rodiče jsou s definitivní platností hluší, protože agresivní tón budíku pouze jemně doplňují klidným chrupkáním. Přemýšlím, že něco tak absurdního se mi musí jen zdát, ale neutuchající vietnamský šrot potvrzuje, že to rozhodně sen není.
Je 4:45. Nápad, že zajdu do garáže pro kladivo a vyřeším to dilema jednou provždy, se mi sice líbí, ale jsem příliš dezorientovaný na to, abych jej provedl. Budík se zjevně nachází na polici vedle sousoší jelenů a několika porcelánových andělíčků, kde během dne tvoří poměrně bizarní aranžmá. Představa, jak z keramického umění dělám střepy mě sice potěšila, ale ihned mě napadlo, že by pak střepy asi byly vytvořeny i ze mě. Akutní záchvat smíchu zaháním a jdu odhodlaně do ložnice definitivně zlikvidovat tu rudou svini (budík proboha, ne moji politicky neutrální maminku!).
Velmi jemně, citlivě a asertivně zároveň (aby tu pičatou věc přeřval) popřeju "Dobré ráno". Maminka reaguje poměrně překvapeně slovy "Húúúééééíííííááááábíííí! Co je, já sem zaspala?!". Oznámím jí, že ona ne, ale já dnes rozhodně nezaspím. Následuje omluva, umlčení budíku a já se vracím do výchozí pozice ke svému polštáři a dece.
Je 4:55. Mojí mamince zvojí první budík na telefonu, aby nezaspala do práce. Přemýšlím o skoku z okna.
Je 5:00. Po druhém budíku se moje maminka zvedá z ložnice, rožíná několik světel v domě a chystá se do práce. Tiše, tak abych nikoho neobtěžoval, trhám z ibišku lístky a dělám do nich propisovačkou dírky.
Je 5:15. Usínám.
Je 5:20. Mamka odchází z domu a budík probouzí mého otce. Ten si pouští televizi (díky své hluchotě na maximální hlasitost) a postupně se chystá na odchod do práce. Z mých očí jsou grapefruity a mám tik v levém koutku.
Je 5:30. Fotřík mizí do práce. V domě je klid a mír.
Sedím v koutku, mám přes sebe přehozený ubrus, brečím a snažím se předstírat, že jsem dekorativní karetní stolek.
Nakonec to vzdávám. Stolek ze mě asi nebude. Ještě bych skončil v ložnici jako vhodné odkladiště pro porcelán. A budík. Myslím, že mě ta věc přežije a poslední "tididydy, tididydy" uslyším ještě v rakvi.
Takže až zas někdy budete schovávat nějaký starý krám, protože "co kdyby náhodou", uvědomte si, jak moc se vám to může vymstít!