Přicházel jsem k hodinám stojícím na tramvajové zastávce před hlavním nádražím v Brně. Říkal jsem si: „Už jsi velký kluk, nemáš proč být nervózní.“ Tak jsem se zhluboka nadechl a zamířil k dvěma klukům s velkými batohy, kteří čekali pod hodinami.
„Ahoj.“ První komunikační bariéra byla zbourána, představili jsme se, ale já si samozřejmě do minuty ta jména nepamatoval. Přicházeli další a další kluci, další představování. Ve vzduchu visela všechna možná očekávání, snad i přání, taková malá cestovní horečka. Byl čas vyrazit na vlak.
Přijeli jsme vlakem do Žďáru nad Sázavou a tam se k nám připojila druhá skupina kluků, kteří měli sraz v Praze, takže už jsme byli kompletní. Tedy takřka kompletní, protože organizátor tam nebyl ani jeden. Ti na nás čekali až v Cikháji, kam jsme ze Žďáru dorazili autobusem. A z Cikháje jsme už opravdu všichni vyrazili husím pochodem, obtěžkáni batohy vstříc téhle prázdninovce.
První den, to byla předně spousta nových věcí. Byl jsem poprvé na akci s GATEm, byl jsem poprvé na Vysočině, poprvé jsem viděl většinu účastníků. Poprvé jsem také zjistil, že kluci z organizačního týmu nežertují o věcech, které s sebou potřebujeme na programové aktivity, ale myslí to naprosto vážně. Abych to ujasnil, mnoho z nás si myslelo, že je to pouze vtip, když po nás chtěli, abychom si někdy kolem třetí hodiny odpolední zabalili do batohů baterky. Přišlo nám absurdní, že bychom je snad měli mít proto, že budeme pochodovat až do setmění. Když jsem si o mnoho hodin později zapínal uprostřed lesa svoji čelovku, už mi to jako tak absurdní vtip nepřišlo. Ale navzdory dlouhé cestě, kterou jsme první den zažili, byli všichni (nebo alespoň většina) v dobré náladě, věděli jsme totiž, že se na prázdninovce rozhodně nebudeme nudit.
Člověk by vůbec mohl propadnout dojmu, že prázdninová akce se skupinou gayů bude hodně odpočinková, nenáročná, prostě taková, aby ji všichni ti „zženštilí teploušci“ zvládli. Opak je pravdou, prázdninovka s GATEm není zrovna pro slečinky a už vůbec ne pro lenochy. Ale to trochu předbíhám.
Druhý den jsme se pustili do poznávání naší západní společnosti. Uprostřed horkého letního dne jsme si zahráli hokej na rybníce, v divoké přírodě Vysočiny jsme začali budovat vlastní fastfoody. Možná to zní trochu absurdně, ale všechno je to „true story“. I když to všechno byly hry, uměly člověka tak vtáhnout, že se hranice mezi tím, co je ještě hra a co už není, dost stírala. Když jsme si třeba zkoušeli simulaci burzy, byly to opravdové, ne hrané emoce, které (doslova) cloumaly celou místností.
A co teprve třetí den, kdy jsme byli vystaveni útoku trifidů (velkých, zlých, masožravých rostlin). Kdo nikdy nezkoušel poslepu prchat přes neznámou vodní plochu, neví, co je to pořádný adrenalin. Jenže nebyl čas příliš si zoufat, jenom jsme unikli mimozemskému útoku, byli jsme zahlceni problémy pozemskými, takřka přízemními, čekala nás volební kampaň. Zkusili jsme si zastupovat názory fiktivních politických stran, dělat volební klip, rozhovory, briefingy, panelovou diskuzi. A nebudu zastírat, že to byl hezký pocit, když po několikahodinovém klání zrovna naše strana zvítězila.
Jsou situace nebo spíš simulace situací, které vám ukážou vás samotného z úhlu, který neznáte. Když jsme část čtvrtého dne strávili v protiatomovém krytu a byli jsme nuceni se rozhodovat tak, jako by za dveřmi proběhla jaderná katastrofa, pochopil jsem, jak mnohá teoreticky správná a jasná rozhodnutí mohou být eticky a morálně obtížná tváří v tvář konkrétním lidem. Z úplně jiného soudku bylo pro mě poznání, že i dobrá nálada se dá vylepšit (a to na euforickou), pokud člověku závislému na pití čaje (tedy mně) poskytnete po náročném dni prostředí útulné čajovny a jasmínový čaj. Těžko se popisuje ta skoro až dětská radost nad šálkem čaje při poslechu vtipů a historek, které tam zazněly.
Když se člověk dobře baví, čas letí skoro nadsvětelnou rychlostí. Dřív než jsem se pořádně rozhlédl, byl tu večer pátého dne a s ním plážová party. Jeden z nejnezapomenutelnějších momentů celé prázdninovky. Pravidla akcí pořádaných GATEm zakazují přítomnost třeba jen kapky alkoholu, takže by někomu mohlo přijít, že taková party nebude nic moc, ale podle mě by se mnozí lidé neuměli bavit tak dobře jako my, ani kdyby vypili hektolitry alkoholu. A protože správná party končí nad ránem, někteří vytrvalci ji táhli až do svítání.
Nakonec tu byl šestý den, čas na sbalení si věcí, loučení se, odjezd. Když se nad tím zpětně zamýšlím, jak dny přibývaly, cítil jsem v sobě určité změny. Kromě toho, že jsem si konečně ke konci akce pamatoval jména všech účastníků, tak jsem si také uvědomoval, že se stávám tolerantnějším (a to jsem před tím nebyl nějak netolerantní, ale evidentně je vždycky co zlepšovat). Tohle považuju za svůj osobní úspěch, že se mi podařilo zbavit se dalších předsudků.
Ale možná mnohem důležitější je vyznění celé akce. Ty střípky z mé paměti, které jsem popsal výše, jsou jen zlomkem toho všeho, co se dalo na prázdninovce zažít. Je to příliš mnoho hlášek, vtipů, situací, které pomohly tu akci vytvořit a které se nedají jen tak zrekapitulovat. Každopádně prázdninovka s GATEm byla podle mě naprosto skvělá akce. Byla tam úžasná parta lidí, kterou se mi nechtělo opouštět. Program byl nápaditý, prostředí krásné, zážitky nezapomenutelné. Všem můžu jen doporučit, aby taky na nějakou akci s GATEm jeli.