triccarico (42/180/83)

Jistě by stálo za otázku, proč jsem do toho nepraštil a potají se nevypravil na nějaké vyhlášené seznamovací místo, jenomže já přece ve skutečnosti nejsem Takový Tamten, říkal jsem si. Nebo rozhodně nejsem tak směšný jako ostatní Takoví Tamti. Kromě toho jsem se neodvažoval vypravit se nikam sám, natož na Takové místo. Z novin jsem dokonce znal adresu několika tanečních podniků. A kdysi jsem slyšel o klubu **** - představoval jsem si nějaké hrozně dekadentní prostředí, něco s drobnými pulsujícími světýlky a tančícími striptéry. Byla doba, kdy přicházel glam rock a bylo celkem in být aspoň bisexuál, pokud to člověk pojal okázale. Mě to samozřejmě lákalo, ale rozhodl jsem se, že je to směšné. Chlápkové co se houpou v bocích, pitomě se usmívají a nosí náušnice. Jestli si já někdy vyzkouším homosexualitu, pak důstojně, aniž by si toho kdokoliv všiml. Jak to někdo může vystavovat na obdiv - to jsem nechápal.
Ostatně bez lásky se žít dá… Láska přece není všechno. Tak například Velcí muži často na lásku vůbec nemají čas. Myslí na důležitější věci. Nikdy ráno neurovnávají pomačkané polštáře a jejích mysl je stejně čistá a neposkvrněná jako jejich prostěradlo. Ó, být tak takovým velkým člověkem, myslitelem, který svými v těžce nabytými znalostmi pomáhá ostatním! Jasný anděl, který se povznesl nad bahno živočišných pudů… Proč bych se nemohl stát velkým šiřitelem poznání nebo aspoň jedním z těch zázračných dětí, o kterých se píše v novinách? Třeba psaní mi jde dobře. Copak všichni ti Mladí géniové, kteří vydávají románové a básnické prvotiny, mají opravdu co říct? Vždyť i já jsem stejně dobrý jako oni.
Bylo to jako nemoc. Nic jsem si nedokázal vychutnat, ničeho jsem se nemohl účastnit, aniž bych se sám sebe ptal, jestli bych já dokázal něco podobného. Přitom jsem nevěděl, co by se tak výrazně změnilo k lepšímu, kdybych byl oslavovaný a obdivovaný. Asi jsem si myslel, že když mě ostatní budou považovat za obdivuhodného, pak se tak začnu vnímat i já sám. Jenže to se nikdy nestane, pokud ze mě bude Homosexuál. Protože to, jak si homosexuálové počínají, je takové nějaké směšné, říkal jsem si. I když homosexuál vystoupí na Mount Everest, je to stále homosexuál. Může dělat dobré věci přesto, že je homosexuál, ale nikdy nejsou stejně dobré. Je to všechno jakoby trošku špinavé, jako posmrkané kapesníky, uvažoval jsem.

Poprvé...
Byl jsem zcela bezmocný. Do té chvíle jsem netušil, jaké to je být s jiným člověkem. Netušil jsem, co si to vlastně upírám. Bylo to, jako kdyby se ve mně protrhla přehrada, byl to pocit, jako kdyby měla uvolněná záplavová vlna smést úplně všechno. Skoro mě to vyděsilo.
Uprostřed objetí a opojení jsem přesto věděl, že tam za milostným žárem se rozprostírá úplně jiná realita. Připomněl mi ji matčin hlas, když jsem zavolal domů, že přespím mimo domov Měl jsem pocit, že na mě míří reflektor. Viděl jsem, jak se ve vzduchu zdvíhá tisíc ukazováčků, viděl jsem její oči plné úleku a nevěřícnosti a otcovy oči planoucí dětinskou zlostí.
Protože dva muži se přece milovat nemůžou. Dva muži se především nemilují spolu. Je pozoruhodné, že po tak hanebném prožitku člověk může upadnout do hlubokého a harmonického lvího spánku. Je pozoruhodné, že člověk potom nezchřadne celý bledý, s vpadlýma očima a navždy ocejchovaný za své perverznosti, a místo toho se směje, vypráví a žije jako obyčejný člověk. Ale nejpozoruhodnější ze všeho je to, že člověk dokonce má tu drzost být šťastný, jako kdyby byl úplně normální. Měl by se skutečně stydět.


mojhttp://www.youtube.com/watch?v=7RMixpg6Cq4