V dáli se ještě mihotalo slunce, ale chlad pronikající hustým kožichem už dávno nepřipomínal rozpálený den. Na obloze se rýsovaly kopce zbarvené západem do ruda. Jindy by ten pohled byl důvodem zasněného úsměvu, dnes však vyvolal zvláštní melancholický odpor. Ten kdo nepoznal bolest ran na srdci, by nechápal. Na kopci mezi stromy se v západu slunce rýsovala postava, mohla mít metr šedesát o moc více ne. Od hlavy k patě jí halil hustý těžký kožich. Jeho váha táhla tu nebohou duši k zemi. Na první pohled by nikdo nepoznal, jak málo vzdálená je od propasti zatracení, kolik práce jí dá stát rovně s hlavou vztyčenou. Stálo to hodně sil a přemáhání, postavit se zpátky na vlastní nohy a jít dál. Ještě teď měl každý krok kousek bolesti, strnulé pohyby , roztřesená kolena i známku rezignace. To všechno pro jedno objetí, jednu pečeť na rty a tu zvláštní touhu, která spálí vše, co potká, zábrany, výčitky i sebeovládání.
Prázdniny skončily a děti zasedly do školních lavic. Přestože začalo září a počasí by s nimi mělo soucítit, bylo teplo a světlo dlouho do noci. Na školním hřišti bylo rušno, kluci hráli fotbal a u stolků okolo sedělo pár zvědavců a fandilo svému oblíbenci. Po zeleném trávníku se za míčem hnal i světlovlasý kluk s čokoládově hnědýma očima. Přátelé mu říkali Gab. Jeho máma byla umělkyně na volné noze a svůj vkus chtěla prokázat i jménem svého syna, takže v rodném listě Gaba se skvělo vznešené jméno Gabriel Kolbach.