david_crosby (36/178/73)

V poslední době mě velmi znepokojují aktivistické snahy některých našich homosexuálních spoluobčanů, kteří mají tendence vstupovat do různých GLBT spolků, někteří dokonce zakládají nové (jako například relativně nový spolek na půdě UK – Charlie) tyto spolky mají směřovat ke kvalitnější seberealizaci členů nebo například řešení problémů, které jsou zapříčiněné diskriminací na základě odlišné sexuální identifikace homosexuální minority. Jak je patrno z mnohých názorů, spolky se chtějí zasazovat o poskytování důstojného zázemí pro homosexuály v rámci svého prostředí, poukazují při tom na existenci nerovného zacházení na základě rozdílné sexuální orientace. Osobně nemám problém se vznikem jakýchkoliv sdružení za předpokladu, že existuje určitá komplexnější potřeba určitého množství jedinců kolektivně se sdružovat a sociálně-politicky se vymezovat na základě nějaké smysluplné ideové platformy. Nemohu však ztotožnit se spolkem, který se opírá ve svých myšlenkových základech o boj, který je naprosto zbytečný, nemá jediný opodstatněný důvod pro svou vlastní realizaci a využívá slovních obratů, jejichž význam byl ve své době jistě velice důležitý, avšak dnes s ohledem na úroveň společenského postavení gayů a lesbiček v současné české společnosti už zavání spíše pocitem obsahové prázdnoty. Nezávislý pozorovatel má často pocit, že zakladatelé tohoto spolku pracují téměř neustále s utkvělou nepravdivou představou existence diskriminace homosexuálů. Dá se tvrdit, že diskriminace jako taková v našich podmínkách už dávno neexistuje a že podobné projevy GLBT aktivismu jsou zbytečné a aktivisty je pak možno vnímat jako ty, jejichž hlavním cílem je pouze snaha společensky-politického zviditelnění, za nímž se však neskrývá všeobecná a upřímná kritika nežádoucího společenského jevu, ale spíše zneužití palčivého problému pro získání širší podpory, která pak ve výsledku nepřináší řešení zpočátku avizovaného společenského neduhu, ale přináší s sebou spíše jen prezentaci osobní nespokojenosti s problémy, v rámci existence člověka jako homosexuála a jeho sociální interakci s okolním světem, které jsou však v rámci celistvějšího kontextu problematiky diskriminace pouze marginálního charakteru. Představitelé takových spolků se pak snaží všemožnými silami a argumenty ostatní kolem sebe přesvědčovat, že diskriminace homosexuálů je jevem všudypřítomným a negativně ovlivňujícím naši společnost. Toto celé snažení pak může být vnímáno v rámci představy: „Pokud chci nějaký problém řešit, musím problém nejdřív vytvořit nebo stav, který a priori problémem není, za problém označit.“ Mnozí zástupci aktivistů se také často pasují do role nezávislých mluvčích komunity, zastávají názory, které veřejně ventilují, a důsledek je často negativní, jelikož jejich závěry nejsou odrazem obecné ideové nálady v komunitě homosexuálů. Bývá zvykem, že heterosexuálové tento myšlenkový proud přiřazují celé homosexuální menšině, a to je dosti zavádějící. Heterosexuálové pak podobná názorová východiska přisuzují i těm, kteří s nimi souhlasit nemusí (a mnohdy se proti nim i vymezují), a to jen proto, že tito nesouhlasící homosexuálové jsou do značné míry asimilováni v rámci majoritní heterosexuální společnosti a nepřipadá jim aktuální podobné aktivistické problémy řešit. Tito homosexuálové (a není jich rozhodně málo, řekl bych tak půl napůl z mé zkušenosti) jsou pak vnímání z hlediska celé společnosti úplně stejně jako ti aktivističtí. Vrhá to pak na ně mylně světlo, se kterým nechtějí být spojováni a vytváří to pak něco, co bych nazval jako sekundární projev diskriminace naruby v rámci diskriminované skupiny. Tito jedinci ačkoliv se nemusí cítit primárně diskriminováni, jsou ale diskriminování určitým negativním vlivem v rámci komunitního vnímání, které vychází z vymezování se těchto aktivistů jako takových. Proč by na nesouhlasící homosexuály mělo být vrháno toto světlo? Je škoda, že aktivisté nevystupují jako ti, kteří nesouhlasí pouze se svým subjektivně vnímaným postavením v rámci společnosti, ale tento svůj osobní nesouhlas a pocit nutnosti „něco dělat“ vnímají jako problém homosexuální minority jako celku (ta však podobné mínění mít nemusí), což vidím jako obrovský problém.

Nyní je na místě odhalit, zdali je taková představa existence diskriminace na základě homosexuální orientace vůbec pravdivá. Je nesporné, že postavení homosexuálů bývalo na našem území v historii poněkud neuspokojivé, v 90. letech se začaly mnohé aktivistické skupiny tímto problémem zabývat a řešit ho. V současné době je celkem nepochybné, že česká společnost v otázkách vnímání homosexuální minority vykazuje známky vysoké míry tolerance, což má svoje důvody nejen v kulturní osvětě po roce 1989, čímž ČR v rámci tolerance ke gayům drží nejen pomyslné první místo mezi zeměmi východní Evropy a zeměmi postkomunistickými, ale často v této problematice předchází i mnohé vyspělejší země západu. Osobně vidím problém už se samotným významem slova tolerance k homosexuální menšině v kontextu jeho výkladu GLBT aktivisty. Často se setkáváme s tím, že aktivisté jsou nespokojeni s tím, že společnost homosexuály pouze toleruje. Takovou toleranci považují za stav, kdy člověk něco nepříjemného nebo nežádoucího vytěsňuje a snaží se to přijmout a naučit se s tím žít. Takovou toleranci, kvůli níž mají pocit, že jsou společností přehlíženi, by rádi vyměnili za všeobecný respekt ze strany heterosexuální majority. S tímto pojetím musím nesouhlasit. Je to naprostá slovní demagogie a projev nepochopení významového základů slov tolerance, přehlížení a respekt. Slovo tolerance značí schopnost snášenlivosti vůči něčemu, k čemu někdo jiný tuto snášenlivost neprojevuje. Je tedy jisté, že toleranci můžeme projevovat vůči jevům, které často bývají z pohledu jiných osob vnímány negativně, resp. jsou jimi nesnášeny. Homosexualita se dá z historického hlediska označit za jev, který byl doslova nežádoucí, čili k tomu, aby se do budoucna v rámci celé společnosti nežádoucím nestával, je zapotřebí, aby vůči němu lidé zachovávali postoj snášenlivosti – tolerance. V okamžiku, kdy sto procent společnosti bude k homosexuálům mít vztah snášenlivý, nebude už možno do budoucna o potřebnosti toleranci mluvit, jelikož zmizí objektivní podmínka pro existenci tolerance, a to nežádoucí potřeba. Homosexualita jako společenský jev se stane jevem naprosto neutrálním, což považuji za naprosto ideální stav. V existenci neutrální tolerance proto vidím naprosto postačující východisko pro zlepšení vztahů mezi homosexuály a heterosexuály. Pokud aktivisté mluví o existující toleranci jako o přehlížení, musí si uvědomit, že tímto posunují hodnotově homosexualitu od nesporně nutného neutrálního vnímání směrem napravo do pozitivních hodnot. Přehlížení je totiž jev, při kterém si někdo záměrně něčeho nevšímá, ačkoliv by si toho dle relativně objektivních hledisek všimnout měl. O přehlížení můžeme mluvit v případě, že se budeme procházet historickým centrem města a vědomě si nevšimneme krásné památky. V přehlížení je přítomen prvek subjektivní ztráty zájmu nad něčím, co však za zájem stojí. Historická památka má totiž objektivně pozitivní význam a má se za to, že takové přehlížení může být na škodu. Na druhou stranu půjdeme-li po sídlišti a nevšimneme si neutrálního paneláku, tak o přehlížení nemůžeme mluvit, jelikož z objektivních hledisek těžko najdeme pozitivní (v tomto případě vjemovou) hodnotu, kvůli které stojí za to se na panelák z hlediska architektonické jedinečnosti podívat. V případě, že něco označíme za nežádoucí k přehlížení, vlastně říkáme, že za předpokladu, že něco takového přehledneme, se o něco podstatného ochuzujeme. Je pak otázka, zdali je homosexualita hodna nepřehlížení. Je na homosexualitě něco, co v sobě skrývá objektivní hodnoty, kterých by si měli být vědomi všichni? Podle mne je homosexualita pouze subjektivní charakteristikou každého jedince. Je to dispozice určitého individua, která svým způsobem může nepřímo ovlivňovat společnost, avšak pouze způsoby, které nejsou nikterak typické pouze pro homosexuální jedince a nemusí souviset pouze s homosexualitou jako takovou. V tomto ohledu je homosexualita naprosto neutrálním pojmem. Jistě existují homosexuálové, kteří stojí za nepřehlédnutí, musíme však správně určovat, co konkrétně stojí za důvody, díky nimž stojí za nepřehlížení. Ty totiž nespočívají v jejich homosexuální orientaci jako takové, ale v prvcích jejich osobnosti, které sice mohou být homosexualitou ovlivněny, ale nikoliv pouze na základě odlišné sexuální identifikace.

Ještě dále postupují v pozitivních hodnotách spektra vnímání homosexuality ti, kteří volají po respektu této minority směrem od heterosexuální majority. Tito demagogové opět nesprávně pracují s významovou složkou slova respekt. Toho, o němž objektivně prohlásíme, že je hoden respektu, pasujeme do role člověka, který by se měl těšit velké společenské úctě a zásluhám. K respektované osobě nebo sociální skupině pak okolí neprojevuje pouhou lhostejnost, naopak k ní zaujímá všeobecný postoj uznání. Potom se však musím ptát na to, co je na homosexualitě všeobecně společensky uznáníhodné? Opět musím zopakovat to, co jsem již napsal v předchozím odstavci: Je nesporné, že mezi homosexuály je mnoho osob natolik významných, kteří zaslouží všeobecný respekt. Tento respekt však nemůže být nikterak příčinně souviset s tím, že se dotyčná osoba projevuje homosexuálně. Respekt k určitému člověku nemůže být zásadně založen pouze na jeho sexuální identifikaci, jak mnozí očividně proklamují. Tato falešná představa dle mého názoru nemá co dočinění se všeobecnou potřebou po individuálním uznání jednotlivce, který se vymezuje v rámci společnosti homosexuálně, ale spíše je spojena s určitými názorovými předpoklady, které bych spíše označil za extrémní sexuální patriotismus a potřebu uměle zvyšovat míru všeobecného zájmu o homosexuální minoritu v duchu homosexuálního maskulinismu nebo feminismu. Existují však i názory, které vnímají respekt v obecnější míře jako: „důležitý druh lidského postoje k jiným osobám, názorům i kulturám. Zahrnuje jisté dobrovolné sebeomezení a toleranci, ale ne proto, že by byl vůči nim lhostejný, nýbrž protože si jich váží a uznává jejich cenu.“ S tímto vymezením ale z hlediska významové analýzy také nemohu z velké části souhlasit. Nemohu souhlasit se slovním spojením „váží si jich a uznává jejich cenu“. Vážit si někoho se dá modifikovat jako projevování úcty. Vážit si někoho nebo mu projevovat úctu lze na základě nějakých nesporných osobních kvalit dotyčného. Samo o sobě to slovo musí obsahovat určité pozitivní hledisko vnímání, jelikož jak víme, opakem tohoto slova je slovo pohrdání, které se nepochybně nalézá na pomyslné záporné ose vnímání kvalit dotyčné hodnocené osoby. Dále bych rád zmínil, že to slovo samotné se musí pojmově vázat k nějaké určité vlastnosti. Většinou projevujeme úctu kvůli nějakému konkrétnímu důvodu. Domnívám se, že projevovat úctu na základě vrozené ne-volně získané dispozice člověka je poněkud nesmyslné. Stejně tak neprojevujeme úctu kvůli tomu, že někdo trpí např. postižením. Samozřejmě, že v obecnějším pohledu k němu jistou formu úcty nebo chcete-li respektu, chováme, ale je to podle mého úplně jiný druh respektu nebo úcty. Podívejme se např. na někoho, kdo trpí postižením. Je jasné, že k takovému člověku chováme respekt, je to však úplně jiný respekt než ten, který máme např. k vynikajícímu sportovci. Respekt, který se váže k postiženému člověku, je založen na daleko obecnější formě respektu k životu, nebo např. respektu k člověku jako takovému, je to projev respektu, který by měl být chován ke všem lidem bez rozdílu rasy, zdravotního stavu, orientace atd. Je to všeobecná úcta k člověku. Respekt podle té definice má být založen na uznání ceny daného člověka. V tomto případě však přece není založen na uvědomování si ceny toho postiženého! Postižení jako takové nemá žádnou uznáníhodnou cenu, která zaslouží sama o sobě pozitivní vztah, neboť je to pouze statusová vlastnost individua (stejně jako homosexualita). Tímto respektem je však spíše vyjádřeno to, že existence postižení nebude důvodem pro pohrdání člověkem, jelikož tento respekt se přímo neváže k postižení jako takovému, ale obecnému respektování bytosti bez rozdílu na fyzické a duševní rozdíly mezi lidmi v duchu zachování stejného základního respektu ke všem. To je ale naprosto jiný respekt než k někomu, kdo se o něj zasloužil na základě svých osobních nadstavbových kvalit. Obecný respekt má podle mě daleko blíže k běžné toleranci než např. respektu k někomu, kdo zachránil něčí život. Když to obrátím, tak to bude ještě zřejmější: Určitě vidíte rozdíl mezi souslovími: Být respektován a těšit se respektu. Být respektován se váže k obecnému respektu – znamená to být tolerován a zároveň nebýt ignorován (Každý má právo být respektován stejnou měrou). Zatímco těšit se respektu znamená být uznáván, těšit se všeobecné úctě na základě nějakého kvalitativně pozitivního důvodu (Každý nemá právo se těšit respektu). A Homosexualita jako taková přeci není ničím nadstavbovým, díky čemuž by se měla těšit respektu, proto nelze požadovat respekt pro homosexuály, lze požadovat pouze respekt k lidské bytosti. Homosexualita není nic kvalitativně hodnotného, čeho je nutné si zvlášť vážit (odděleně od ostatních atributů člověka). Lidé by si měli homosexuálů vážit v rámci obecného vnímání respektu k člověku jako lidské bytosti, nikoliv si však vážit homosexuálů jako něčeho speciálně vymezeného. Proto požadavek respektu k homosexuálům vidím jako poněkud zbytečný a právo na respektování homosexuality jako nelegitimní, jelikož si nedokážu zodpovědět otázku, kde je v homosexualitě přítomen z definice nutný objektivní prvek ceny. V čem spočívá ta specifická cena homosexuality oproti heterosexualitě?

Jako poslední bych se pokusil odpovědět na otázku, zdali vůbec nějaká diskriminace na základě sexuální orientace existuje či nikoliv. Je myslím jasné, že určitá forma diskriminace existuje a ve větší nebo menší míře bude existovat i do budoucnosti. Důležité však je si uvědomit, do jaké míry představuje diskriminace homosexuálů v dnešní době problém a nebezpečí, a do jaké míry je vůbec možno jej řešit prostřednictvím existence spolku a GLBT politického aktivismu. Jak jsem již výše zmínil, určitá forma diskriminace existuje. Dovolím si tvrdit, že je to jev svým způsobem neodstranitelný. Homosexualita je jevem, který je z hlediska schopností člověka vnímat odlišností natolik specifickou záležitostí, že nebude moci být ze strany určité skupiny obyvatel nikdy úplně pochopena. To je způsobeno například i tím, že homosexualita jako taková není na první pohled viditelná, to znamená, že plno lidí s ní za svůj život ani nepřijde do styku nebo si alespoň neuvědomují, že s ní do styku přišli. Proto se domnívám, že i v případě, kdy bude ve společnosti existovat téměř naprostá tolerance k homosexuálům, bude vždy problém, jak tuto toleranci implementovat správně do společenských vztahů. Projev ze strany heterosexuála směrem ke konkrétnímu homosexuálovi pak může být způsoben pouhou empirickou neznalostí této komunity a přirozeným strachem z neznámého, což ale nemusí mít vůbec jakoukoliv spojitost s netolerancí či dokonce diskriminační motivací. Co se týče skutečných projevů diskriminace, domnívám se, že ani na tomto poli neexistuje příliš velký prostor na zlepšení situace a postavení homosexuálů ve společnosti. Jako první bych zmínil určité extremisticky smýšlející skupiny, které se staví k homosexuálům doslova nenávistně. Jejich existence je zcela jistě neoddiskutovatelný fakt, nemyslím si však, že nápravu v tomto směru by mohly učinit jakékoliv spolky. Tyto extremistické skupiny stojí totiž na velice pevných a komplexních ideologických základech, které není jakýkoliv poklidný spolek schopen ohrozit. Je totiž nutné si uvědomit, že GLBT spolky aktivně fungují na základě společensko-kulturní platformy, nikoliv na základě politicko-ideologického. Vůči skupinám obyvatel, kteří se projevují diskriminačně vůči homosexuálům na základě ideologických principů, není podle mého názoru možno řešit tyto projevy (pokud se jimi porušuje zákon) jinak než formou represivní, a to tvrdými postihy a sankcemi v rámci právní odpovědnosti těchto jedinců. Domnívám se, že společensko-kulturní aktivita nemůže být v těchto případech účelná.

Na druhé straně však existuje určité množství lidí, kteří se vůči homosexuálům nějakým způsobem vymezují a vyjadřují vůči nim projevy diskriminačního charakteru. V tomto případě je však na místě zamyslet se nad legitimitou požadavku existence absolutní tolerance. Nepopírám, že i v rámci dnešní relativně vyspělé společnosti se dá občas narazit na případy, kdy byl konkrétní homosexuál diskriminován na základě své odlišné sexuální orientace. Osobně však nevnímám tuto formu diskriminace za jakkoliv negativní v rámci všeobecného vnímání pojmu rovnosti a svobody. Prvně bych se rád zmínil o slovu svoboda. Požadavek neohraničené svobody projevování své homosexuální orientace vidím dost problematicky. Žádná svoboda nemůže být v rámci vnímání dnešní společnosti chápana absolutně. Svoboda každého jednotlivce je doslova regulovaná politicko-společenskými strukturami, a pro svobody jako takové je velice podstatné, aby ve svých podstatách zachovávaly určitý konformní sociální aspekt. Pro dlouhodobé udržení svobodné společnosti jako celku je důležité, aby jednotlivé minoritní potřeby vznikající na základného pojetí subjektivní svobody nezasahovaly svou podstatou do zásady nekonfliktnosti společenské konformity, která je pro poklidný společenský rozvoj důležitější než jednotlivá minoritní potřeba vztahující se ke svobodě konkrétního individua. Nehledě na tento myšlenkový předpoklad se domnívám, že typově totožná diskriminace, jakou jsou postihováni homosexuálové, je rozšířena mezi všechny skupiny obyvatel napříč celou společností. Nepopírám, že homosexuálové mohou být omezováni na svých právech v různých situacích, zejména např. v pracovním prostředí. Je ale důležité si položit otázku, zdali je toto nerovné zacházení s homosexuály svým způsobem odlišné od ostatních projevů nerovnosti v právech jednotlivců. Není možné vyzdvihovat jeden druh nerovného přístupu k právům a zacházení vůči jinému. Podobným způsobem jako jsou v tomto ohledu omezováni homosexuálové, Jsou omezovány i jiné skupiny obyvatel. Úplně stejně je možno mluvit o omezováni žen, důchodců, nebo lidí, kteří trpí nějakým zdravotním omezením. Podobným způsobem se mnohem častěji mohou cítit být diskriminováni lidé, kteří např. nedostanou práci kvůli nedostatku znalosti cizích jazyků i v případě, že náplň dané práce není tím není nikterak podmíněna. Na pracovním trhu mohou být znevýhodněny i ženy, které pečují o malé děti nebo o nemohoucí rodiče. V duchu vnímání nerovností se zajímavým fenoménem stávají situace, kdy je člověk omezován na svých právech na základě svého fyzického vzhledu. Důležitým faktorem, který ovlivňuje vzájemnou nerovnost lidí je rozdílná míra přístupu k informacím, klientelismus nebo určitý profit některých jednotlivců na základě dobrých známostí nebo vysokého společenského postavení, které jim přináší mnohé výhody oproti ostatním. Tyto všechny zmíněné jevy jsou často ve svých důsledcích nežádoucí, avšak domnívám se, že z hlediska plošného řešení není možné v kontextu dnešní společnosti učinit cokoliv, co by mělo za následek jejich odstranění. Požadavek absolutní rovnosti je utopie, rovnost lze požadovat pouze jako kategorii relativní, přičemž určité modifikace chování lidí ve společnosti, které vedou ke zvýhodnění určité skupiny na úkor jiné, nelze brát a priori jako porušení principů rovnosti, aneb proč by nemohl zaměstnavatel např. projevit svoji svobodu tím, že se zcela autonomně rozhodne, že na obsazovaném místě nechce, aby pracoval homosexuál? Důvody mnohdy nemusí mít čistě diskriminační motivací. Může se často jednat pouze o preferenci dotyčného zaměstnavatele a jeho rozhodnutí upřednostnit heterosexuálního jedince místo jedince homosexuálního. Toto rozhodnutí může být samozřejmě zcela osobního charakteru, ale nemusí značit automaticky negativní postoj k homosexuálům. Podobně jako by neznamenal výběr atraktivního kandidáta na úkor méně hezkého nějakou osobní vyhraněnost vůči obecné skupině ošklivých lidí. Může to být pouze otázka volby a výběru subjektivně příjemnějšího kandidáta, která nikterak nemusí souviset s tím, že kandidát ošklivý nebo homosexuální představoval v rámci osobních zájmů zaměstnavatele nutně kandidáta nepříjemného, z čehož lze snadno dovodit, že takový kandidát pro zaměstnavatele znamenal pouze alternativu méně příjemnou (nikoliv ne nepříjemnou). V rámci této úvahy pak mluvíme spíše než o diskriminaci o nějaké tendenci lidí k preferenčnímu výběru, se kterým je však možno se potkat v každodenních situacích, aniž bychom si to uvědomovali. Tato forma preference však nemůže být svévolně zaměňovaná za diskriminaci.

Legitimita sledovaných cílů musí vždy odrážet jejich recentní nutnost. Samozřejmě nepopírám, že GLBT aktivismus byl ve své době velice důležitým politickým nástrojem pro zlepšení společenského klimatu. Nicméně je zde jiná doba – nová doba. Mám za to, že GLBT aktivisté dosáhly cílů, za které bojovaly. A mnohdy tyto cíle v některých zemích i překročili. Co stále chtějí? Kam až chtějí dojít ve své politice? Pokud se včas nezabrzdí, začnou si sami nad sebou kopat hrob, tak jako si ho už delší dobu kopou feministky, kterým dnes už nezbývá nic víc než už jenom kopat kolem sebe a vařit z vody stále to samé dokola už minimálně patnáct let. Nehledě na to, že jistá forma diskriminace může velice dobře stimulovat sebevědomí a pěstovat v sobě snáz osobní hrdost. A vedle toho jako pozitivní prvek diskriminace je možno vidět i v následném efektivnějším vytváření homosexuálních společenských struktur. Může tvořit jakýsi spojovací prvek pro gaye mezi sebou, ale nikoliv na bázi nějakých účelových sdružení nebo aktivistických hnutí. Já osobně jsem ochoten připustit jedinou formu určitého aktivismu. A to takový, který bude sledovat řešení konkrétních situací a osobních selhání, které vzniknou na základě diskriminace. Pomoc konkrétním lidem s konkrétním požadavkem s konkrétním příběhem nebo konkrétním trápením. Bylo by dobré, kdyby právě na toto se soustředili všichni ti, kteří mají plné ruce demonstrování a bojem s transparenty v rukou. Mávat vlajkou umí každý, ale nabídnout skutečnou radu nebo pomoc za předpokladu, že negativní důsledky diskriminace jsou aktuální, už každý neumí. A pokud ano, tak to často bývá jen takové zdvořilostní gesto a to je špatně. Není totiž tak důležité být vidět, ale něco skutečně dělat a mít zásluhy, pokud existuje přesvědčení, že je co napravovat.