22.11.2011 20:40
Kniha o mě pro mě...
KAPITOLA 1
Mé malé vzpomínky na chvíle absolutního štěstí sahají jen do jednoho letního dne, kdy mi byly asi tři roky. Slunce na obloze zářilo na celé město a před jeho spalující září se dalo schovat jen v potemnělém stínů okolních stromů, kolem voněla čerstvě posekaná tráva a děti zkupovaly ve velkém chladivé nanuky různých barev a chutí. Já seděl s maminkou na naši lavičce pod naší jabloní, která byla poseta zelenými listy a hlavu jsem měl položenou v jejím klíně, ona mi prsty prohrabovala mé hnědé vlasy a druhou rukou mi jemně hladila tvář. Já měl zavřené oči a má sentimentalita a bezstarostnost neznala meze. Nevnímal jsem svou existenci, sám sebe, prostě nic. Vnímal jsem jen maminčiny doteky, její lásku, lehký vánek, který byl příjemným osvěžením tohoto letního dne a pocit absolutního štěstí, který mě celého naplňoval, aniž bych to věděl nebo vědět potřeboval.
Nevím proč zrovna tento den, nevím proč zrovna tuto vzpomínku, možná osud chtěl abych si alespoň jednu vzpomínku na bezstarostnost, lásku a štěstí zapamatoval, možná už tehdy věděl, jak se mnou naloží a že tato vzpomínka mě bude držet nad vodou v dobách černých myšlenek a depresí, že tato vzpomínka zajistí to, abych nikdy nezapoměl na již zmiňované věci jako je láska, štěstí a bezstarostnost a abych nikdy nezapomněl že jsem je měl a mít je opět můžu. To však předbíhám. Tak tedy vyrůstal jsem s maminkou v malém domku na předměstí, v domku který měl z venku starou omítku pískové barvy, která se místy loupala, v domě který měl malou neudržovanou zahradu a uprosřed ní rostla stará jabloň, pod kterou byla malá lavička. V našem domě byly bíle zdi s mírně nažloutlím nádechem staroby. Byl zařízen střídmě, jen pár kousků starého nábytku ještě po babičce. Dole byla malá kuchyň s obývacím pokojem, kterému vévodil modrý gauč a maminka na něm prožívala osobní příběhy hrdinů z červené knihovny. Jednu dobu to byl její jediný osobní život, který žila. Pak jen maminčinu malou ložnici, kterou navštěvovalo nemalé množství vzdychajících strýčků (vždy vzdychali po pár minutách v maminčině ložnici), které jsem neznal a už vůbec se mnou neměli nic společného, natož příbuzenský vztah. Spojovacím článkem mezi spodním a horním patrem bylo devatenáct červených schodů vedoucích do malého podkrovního pokoje, který byl můj. V něm jen postel, židle, pár hraček a police s knihami pohádek. Můj pokoj bylo moje království, ve kterém jsem se cítil bezpečně. Pokoj, do kterého každý večer před spaním přicházela maminka a hodiny mi zpívala, někdy mi četla pohádky, hladila a líbala dokud jsem neusnul, v tu chvili jsem ješte nevěděl, že do pokoje právě maminčina láska přinášela pocit bezpečí. Mé nevědění se však za pár let změní.
Moje maminka nebyla vysoká, takové normální postavy, hnědé vlasy sahající po ramena, které ji neustále padaly do obličeje. Maminka měla bledou pleť a hnědé velké oči, které ji zvírazňovaly ještě modré kruhy pod nimi, působila unaveným dojmem, mně však přišla překrásná a nic bych na ni neměnil.
S otcem jsem se nevídal, ale nechyběl mi. Nemůže vám chybět někdo, koho jste viděli jednou v životě, a co nemá zájem vás vidět vícekrát, prostě víte, že otec někde je, jen ho nepotřebujete, protože on vám nikdy nedokázal, že by jste ho potřebovat měli. Jednoduše řečeno měl jsem vše co k životu potřebuji a to bylo, jídlo, pití, moje postýlka a již zmiňovaná láska.
Maminka však měla jiné představy o mých potřebách a snažila se je naplnit hledáním mého potencionálního otce. Její úlovky však nebyly ideální, ženáč střídal alkoholika a alkoholik ženáče. Maminka z toho byla tak nešťastná, že jsem jí přestal zlobit, a již dobrovolně se nechal hlídat od strýce. Strýc byl vysoký s prořídlímy vlasy, hnědé oči jako maminka, byl bledý a nikdy se nesmál. Vůbec se mi nelíbil a neměl jsem ho rád, zvlášť jsem neměl rád hry, ve kterých jsem nikdy nebyl vítězem a vždy ten poražený, pamatuji si jak, na mě při těch hrách sahal a jak mě při nich hladil, ale nebylo to stejné jako když mě hladila maminka, bylo to jiné, když už mě nechtěl hladit nacpal mi penis do úst, vždy jsem se začal dávit, přirážel a já se dusil, bylo mi špatně, chtělo se mi zvracet, nejhorší však bylo, když mi penis nacpal do konečníku, hrozně mě to bolelo, připadalo mi, že každou chvíli umřu, ne já si přál umřít! Konec hry ukončovalo jeho slastné vydechnutí a já věděl, že je konečně po všem. Pak už jen na rozloučení dodal, ať nic neříkám mamince, jinak bude zlý. Děsila mě představa, že bude na mě zlý, jelikož i když byl hodný, tak jsem plakal a bolelo to.Tehdy jsem neměl ani páru, co mi strýc dělá, nevěděl jsem, že by zrovna tohle dělat neměl, možná jen tušil, jelikož maminka si se mnou tak jako on nikdy nehrála. Naše hry se strýcem trvaly celé tři roky mého života, jeho doteky, polibky a nakonec i samotný akt jsem přestal vnímat, bral jsem to jako nutné zlo, na které jsem si za tu dobu zvykl. Po příchodu domů jsem vyšlapal devatenáct červených schodů, které se v tu chvíli zdáli nekonečné, zabouchl za sebou dveře od svého pokoje, schoulel se do klubíčka a mlčel, nebyl jsem schopný ani jakéhokoliv náznaku citu, tento stav trval celé hodiny. První náznak procitnutí byl pocit bezmocnosti, s odstupem času jsem právě pocit bezmocnosti vnímal jako prohru a snažil se udělat vše proto, abych bezmocný nebyl, a měl vždy navrch. Ne vždy se mi to však v životě povedlo.
Čas plynul a maminka se konečně dočkala vytouženého prince. Byl hrozně vysoký, měl pivní mozol, na krátko střižené černé kudrnaté vlasy a modré oči, takové ty pronikavé. Postupem času se ukazalo, že to takový princ není, ale maminka s tím již nic nezmohla. Byla ve čtvrtém měsíci, její tělo bylo poseto modřinami a nad vodou ji držela jen víra (kterou bych nazval spíše blbostí), že po narození dítěte se obrátí vše k lepšímu.V této víře ji ujišťovala i princova matka, chrakterizoval bych ji jako semetriku v pokročilejším věku, která hodně chlastá, kouří a je příjemná jak osina v zadku. Myslím si, že by se dobře uživila jako politička, jelikož svoji prostořekostí, vypočítavým jednáním a sladkými kecy by okouzlila nejednoho voliče. Byla menšího vzrůstu asi jako maminka. Měla dlouhé vínově nabarvené vlasy a všude na prstech zlate prstýnky. Když jsem ji viděl poprvé, nedivil jsem se, že její syn je hajzl, hajzl by byl každý, kdyby ho vychovávalo takovéto zevření ženského rodu jako byla ona.
V době těhotenství princovi násilnické sklony vůči matce opadly, děsil ho nejspíše fakt, že by nezabil jen matku, ale i dítě uvnitř matky , a i on si uměl spočítat, že jedna a jedna jsou dvě, tudíž dvojnásobná vražda. Nejspíše nechtěl riskovat o to delší pobyt ve vězení.Co se však nezmírnilo bylo jeho pití a návštěvy tetiček, se kterými dělal stejné věci jako s maminkou až na to, že je netřískal.
V paměti mi utkvěl jeden z mnoha jeho útoků na maminku. Hrozně ho rozzuřila večeře, kuře prý bylo přesolené, ale ani mě se to tak nezdálo, chytil maminku za vlasy a začal ji být do tváře pěstí. Sledoval jsem jak maminka naříká, pláče a z jejího nosu ji na podlahu ukapávají krůpěje krve.Najednou jsem se rozklepal, krev v mém tělíčku se rozproudila a srdce mi začalo hrozně rychle bít, do koutků očí se dostaly dvě slzičky. Nebyly to však slzyčky lítosti, byli z čiré nenávisti vůči jeho osobě.Vstal jsem a kousl ho do nohy, on vykřikl a kopnul, načež mě odhodil přes celou kuchyň a já se hlavou udeřil o sporák. Poté odešel a nic neřekl.Maminka se ke mně rozeběhla, po vzpamatování se jsem ucítil obrovskou úlevu mimo jiné i pachuť krve v ústech a poté jsem začal plakat, plakal jsem hrozně moc dlouho a intenzivně, na nic jsem při tom nemyslel ani jsem nevěděl proč vůbec pláču, jen jsem věděl, že prostě musím.Od této chvíle jsem si začal uvědomovat svou existenci, že i snad já mohu něco změnit i když velikostí zrovna neoplývám, zvláštní je, že právě nenávist vedla k mému uvědomění sám sebe. Ještě ten den mě sousedka vezla na pohotovost k zubařce, která mi vytrhla celé horní patro.
S maminčiným nástupem na mateřskou dovolenou jsem již nemusel absolvovat hlídání u svého strýce, a to pro mne z části bylo vysvobození z jeho nedobrovolných a odporných her.
S narozením bratra Martina se maminčin princ z našeho života vytratil na dobro, nelíbil se mu neustálí křik bratra, tedy svého syna a maminku kvůli tomu uštědřil o nejednu ránu.
Asi za týden se zbalil a odešel, v ten den jsem ho viděl naposledy.Myslel, ale opravdu jsme si jen myslel, že bude lépe. Ale nebylo.
Časem jsem si začal všímat, že máminy doteky, pohlazení, polibky, opadly a ona se naplno vžila do role matky mého bratra. Žárlil jsem na něj, nenáviděl jsem ho. Ptal jsem se matky, jestli mě má rada a ona vždy suše odvětila ano. Já však věděl, že se vše na dobro změnilo, věděl jsem, že už nikdy nebudu ten jediný a věděl jsem, že maminka není jen má.
Přestala navštěvovat můj podkrovní pokoj a já poprvé zjistil, že můj pokoj není až tak bezpečný, poprvé jsem zjistil, jaké je to nebýt středem pozornosti, a poprvé jsem zjistil, jaký je to být sám.
Maminka už se o mě nezajímala a já se ptal, proč se se mnou nemazlí, a ona řekla jen to, že už nejsem malý kluk, a že až bratrovi bude stejně jako mě, ani s ním se již mazlit nebude. Byl jsem ukřivděný, naplněn neopětovanou láskou, kterou jsem chtěl nejen dávat ale i dostávat. Byla to další bezmocnost v mém životě a tudíž to byla má prohra.
Myslel jsem si, že je chyba ve mně, snažil jsem maminku zahrnovat vlastnoručními dárky, abych získal její pozornost, však její neopětované polibky či pohlazení po čase zapříčinily to, že i můj zájem opadl.
Od té doby to již nebyla maminka ale pouze matka nebo máma a jakýkoliv projev její lásky mi byl nepříjemný. Začaly mi vadit její nečekané doteky, stejné to bylo i s polibky.