První text, který sem dávám není můj vlastní. Je ze závěru Čapkovy knížky Obyčejný život. A oslovuje mne už od doby dospívání.
"Dívej se, dívej se dobře, abys konečně věděl, co všechno bys mohl být. Dáš-li pozor, uvidíš v každém kus sebe sama a pak v něm s úžasem poznáš svého pravého bližního. Čím mu budu blíž, tím najdu víc sebe sama. Budu klást meze sobci, neboť jsem sobec a sloužit nemocnému budu, neboť sám jsem nemocný. Neminu žebráka u chrámových dveří, jelikož jsem chudý jako on... JSEM TO, CO DOVEDU POCHOPIT. Čím víc lidí poznám v jejich životě, tím víc se naplní můj vlastní... Budu tím víc, čím míň bude toho já, jež mě omezuje. Vždyť to já bylo jako zlodějská lampička - nebylo nic než to, co bylo v jeho okruhu. Ale nyní jsi ty a ty a ty. Je vás tolik. Je nás tolik.. bože, oč ten svět naroste druhými lidmi ! Člověk by neřekl, že je to taková rozloha, taková sláva !"
Myslím, že mužů (a taky otců a milujících lidí vůbec) je v naší společnosti jako šafránu. Když přemýšlím o těch několika, které znám, myslím, že je pěkně vystihuje Kiplingova báseň. Oba překlady do čestiny, ve kterých báseň vyšla, zastiňují drobné nuance textu. Proto jí sem raději dávám v originále
Autorem je protestanstský teolog - Dietrich Bonhoeffer, který dospěl k mne blízké nenáboženské interpretaci křesťanství. Napsal jí v nacistickém vězení, kde byl 9.dubna 1945 popravený za práci v odbojové skupině, která se dvakrát neúspěšně pokusila o atentát na Hitlera.