roksa (62/176/62)

Stojím na úpatí jedné posvátné hory, které místní indiáni říkají Sept“he (hora naslouchajících duší). Stál jsem vedle něho. On hleděl do nebes a své ruce měl natažené směrem k nim. Mluvil ke svým předkům. Vítr mu pročesával jeho blýskavé, černé, dlouhé, vlasy ve kterých měl orlí peří. Na sobě měl svůj indiánský huronský kroj. Mluvil dlouze a pomalu. Nerozuměl jsem mu, ale cítil o čem a ke komu mluví. Jeho vlčice, která seděla vedle něj, naslouchala jeho hlasu. Nemohl jsem uvěři, že jsem na tomto místě. Že jsem se ocitl zde, na tomto posvátném místě, kde stávalo a promlouvalo mnoho indiánu po mnoho let. Zmocnil se mně nejistý ale záhy bláhový pocit, kterého se mi v té chvíli dostalo. Náhle nastalo ticho. Sklonil se a svou pravou paží udělal pohyb směrem od zdola na horu. Cosi ještě promluvil a pak si sedl. Já jsem v té chvíli nevěděl co mám dělat. Díval jsem se na tu krásu kolem. Nebesa mi připadali na té hoře blíž a země byla vzdálená. Špičky stromu, které byli pod námi se chvílemi kymáceli. Šum lesů byl neutichající. Nechal mně at se pořádně podívám na tu krásu. Nechal mě, at slyším ty hlasy, které jsem náhle z ničeho nic začal poslouchat. Nechal mě, at se do mě vítr opírá a řekne mi, že jsem namístě posvátném, a že se mi dostalo té cti, zde být. Teprve pak jsem si sedl vedle něj. Podíval jsem se mu do očí a on začal vyprávět. Tato posvátná hora tady je už víc jak pět tisíc let. Stávalo tu mnoho našich předků. Mnoho těch, kteří hledali sami sebe. Mnoho těch, kteří ztratili sami sebe. Mnoho našich dětí a otců, kteří je sem doprovázeli a učili je, jak se stát mužem. Mnoho těch, kteří milovali, ale byli zatracení, a mnoho těch, kteří chtěli milovat, ale nemohli. Stáli tu i tací , kteří hledali odpovědi na své nezodpovězené otázky. Věř, že tu stáli dlouho, než se jim dostalo odpovědi. Mnoho z nich stálo u tohoto kamenu a neodešli odtud, dokud nedostali odpovědi. Tam dole na zemi jsme všichni stejní a někteří z nás se snažíme být trpěliví. Trpěliví proto, abychom naslouchali svému hlasu, svému srdci a své duši. Kdysi i můj děda vyprávěl, že člověk žije jen proto aby našel sám sebe a ne smysl života. Dokud jsme byli malými dětmi, mohli nás naši otcové a matky naučit mnoho, ale jen jedno nás nikdo nenaučí. A to je přijímat svůj osud a smířit se s ním. Přijímat bolest a radost. Přijímat od jednoho rány a od druhého lítost a pravé přátelství. Naší předci nás učili ctít sebe jakožto existující pravý původ našeho kmenu a zůstat jim. Předávat tradici naší kulturu a zvyky dalším generacím, aby i ony jednoho dne mohli tohle vše předat dál. Protože to je jediný způsob, jak zachovat naší existenci. Nerad bych se dožil toho abychom se jednoho dne stali těmi posledními. Většina z nás vnímá náš způsob dnešního života za obyčejný. Ti mladí dokonce za způsob poněkud zastaralý, ale vědí že je to něco, co – k čemu se nikdy neobráti zády. Vždy budou ctít a mít na paměti, že v jejich žilách koluje huronská krev. Když jsem byl mladý jako ty – měl jsem plnou hlavu otazníků. A ať jsem dělal co jsem mohl, vždy když jsem si něco přál. Pak se mi stejně na konci dostalo to, co jsem neočekával. Byli to rány zasažené někdy do srdce, někdy do myšlenek a někdy do vlastního světa. Pak když jsem zestárnul. Věděl jsem že člověk může mít spoustu přání a mít mnoho tužeb, ale osud si sám nevybere. Bude vždy takový, jaký jsme ho vůbec nečekali. I ty jednoho dne pochopíš, že čas si svou cestu po které jde, někdy krátí a někdy jde příliš dlouze. Někdy zase pospíchá ale nikdy se nezastaví. Mnohokrát jsem zde byl s mými bratry, se svým otcem. A dnes jsi tu ty. Protože máš spoustu otázek, které se mění v myšlenkách a příliš rychle tě matou. Postav se a jdi k tomu kameni. Pak se zahled do mraků a nech se vést těmi, kteří tu jsou pořád. Postavil jsem se a šel k tomu kameni jak mi přikázal. Srdce se mi rozbušilo ale když jsem se podíval do mraku které mi připadali že jsou dost blízko přizavřel jsem oči a nechal se odevzdaně vést časem. Vítr narážel do mé tváře a ze zdola šum neustával. Náhle jsem sem zaslechl cosi podivného. Neznělo to ani v uších ani zvenčí. Jako by něco promlouvalo ve mně. Srdce se mi rozbušilo ale já se snažil být klidný. Ani jsem si přitom pocitu nepovšimnul že zmatené myšlenky z mé hlavy skutečně odešli. Až ted jsem poznal že jsem připraven začít mluvit se svým hlasem abych našel to co mi poradil ten indián. Po dvě hodiny jsem naslouchal svůj vnitřní hlas. A když jsme se pomalu z horou loučili a odcházeli, bylo tak náramně dobře, jako bych se potopil do nádherné čisté pramenité vody a vyšel z ní úplně nový, vyléčený a někdo jiný. Našel jsem sám sebe.