jirik252    (66/162/65)

*************************************************

Déšť.
Prší, kapka za kapkou padá z tmavé oblohy,
na vyprahlou zem, která vpíjí každou kapku,
jako já dotyky tvých dlaní, vyprahlý žízní
touhy po tobě.
Kapka za kapkou dopadá na zem,
jako polibky tvých sladkých rtů na mé tělo,
kapka za kapkou dopadá na zem, která je vpíjí
jako já tvou lásku, tvou přítomnost a skutečnost, že opravdu existuješ.

Rok po té. (1994)

Kytici bílých květů kladu na hrob naší lásky,
propadám se do snu vzpomínek na minulou skutečnost,
a přítomnost prázdnoty a samoty mě rdousí, protíná mi srdce ostrým šípem.
Propadám se do snu,který mi jako milosrdný samaririán, klade na má zavřená víčka spánek.
Zdá se mi o tobě, mám znovu možnost slyšet tvůj hlas, být s tebou, mohu opět cítit dotyky tvého těla na mém, cítit tvou vůni a společně prožívat záchvěvy milostných křečí vrcholů naší lásky, která je už neskutečná, mrtvá a v nenávratnu ztracená.
Sen odchází, zůstává jen práznota a skutečnost nicotnosti, do spánků jako by tlouklo tisíce bubínků ohlušujícím řevem samoty.
Kytici bílých květů kladu na hrob naší lásky,
v naději na další sen, který se určitě změní ve skutečnost a poznám tak, že člověk vlastně ztráci proto, aby znovu nacházel.