Tommss (32/180/60)

Sedím v rohu vypolstrované místnosti bez oken. Ruce mám svázané a ovinuté kolem těla. Snažím se pohnout, ale něco mi v tom brání. Už vím. Svěrací kazajka, kterou mi nasadili ten den, co si pro mě přišli. Kdo jsou vlastně oni? Doktoři, muži v bílých pláštích, kteří ví vše a přitom nic. Zase můžu skoro volně přemýšlet. To není dobré. Droga přestává působit. Už brzy přijdou s další dávkou, mou záchranou. Blažený pocit nevědomosti. Nenávidím ta mezidobí čisté mysli! Znovu a znovu „to“ prožívat.. Je lepší být bezduchou marionetou v rukou ošetřovatelů. Nevnímat ani ty zvrácenosti, kterých se tak nemůžou nabažit. Podívám se na stěnu a opět to vidím. Temně rudou skvrnu orámovanou černí asfaltu. Proč?! Nechci ten pocit zažít znovu, ale je to jako živá noční můra. Je konec léta, skoro podzim. Já sedím ve školní lavici a čekám na to všemi nenáviděné zvonění. Pak mi to dojde. Nemám vytištěné podklady. Podívám se na hodiny, ještě pět minut. To stihnu. Sbíhám shody po třech, spíše je seskakuji. Vybíhám ze školy přímo k papírnictví, kde mají tiskárnu, protože ta ve škole nefunguje, opět. Čekám, až mi prodavačka naúčtuje cenu. Vycházím ven s radostí, že mám ještě čas. Pak ho zahlédnu. Je to ten typ, kterého si všimnete koutkem oka, ale okamžitě se musíte otočit. Ten, kterého spatřím, mi doslova vyrazí dech. Chlapec v maskáčových kalhotách a tričku s, z té dálky nečitelným, potiskem. Podívá se na mě a já cítím, jak rudnu. Usměju se na něj. Otočí hlavou a rozmrzele se zamračí. Fajn. Nevím proč, ale nálada mi klesla pod bod mrazu. S protichůdnými pocity se vracím do školy. Zazvoní a já jen tak tak vbíhám do třídy. V půlce hodiny vchází třídní s… Tím klukem! Co to? Pomalu nám vysvětluje, že je to náš nový spolužák David. Najednou mi to připadá jako to nekrásnější jméno na světě. „Sedni si támhle vedle Dana, je to premiant a určitě ti se vším pomůže.“ Slyšel jsem dobře svoje jméno? Asi ano, protože se David pomalu šourá mým směrem. Co teď? Zas rudnu… No skvěle… „Ahoj, já jsem Dan,“ snažím se aspoň o nějakou konverzaci. Jediné, čeho se dočkám je jednoduché „Hm, čau.“ Takhle to pokračuje dalších pár měsíců. Jsou Vánoce a s nimi je na řadě tradiční valleyballový turnaj. Tohle je náš poslední rok, takže jsme všichni přesvědčeni, že letos prostě musíme vyhrát! Nejprve jsou na řadě prváci, pak druháci, třeťáci a my. Vítěz proti vítězi. Klasika. Nakonec stojíme proti třeťákům a dokonce i třídní má co dělat, aby své fandění udýchala. Všimnu si, že vedle mě stojí David. Už jsem to vzdal, takže radši sleduji hru. „Jóóó!! Máme to!“ začnu křičet, když „naši“ dají vítězný bod. Cítím něčí ruce kolem krku. Podívám se. David? Koukne se na mě těma dokonalýma hnědýma očima. Bože! A aniž stihnu cokoli udělat, políbí mě. Před celou školou. Nejprve mám oči vytřeštěné údive a strachem. Ale když vidím, že on přestat nehodlá, poddám se tomu a přitisknu si ho k sobě, co nejblíže to jde. Za zády slyším potlesk? Vždyť jsme vlastně vyhráli. Stěží se od sebe odtrhneme. A když jsem schopný se rozhlédnout, tak vidím, že všichni se dívají na nás! Tohle je i na mě moc… Sotva je v slzách vidím, ale podle hlasu hádám, že to je třídní: „To vám to trvalo vy dva!“ zpod tribuny sestra: „Frajer, brácha!“ Jelikož už zápasy skončily můžeme opustit školu. Neváháme ani chvíli a míříme do parku naproti škole si o všem promluvit. Vysvětluje mi, že si myslel, že jsem obyčejný sukničkář s holkou na každém prstu. Viděl to samé, co já, když se podívám do zrcadla? Ale vždyť je to jedno – teď je jen můj. Jen můj! Zanedlouho o nás ví celá škola. Tak ať. Vše je naprosto dokonalé. Zatím… V březnu se dozvídám, že mu umřel bratr. Srazil ho opilý řidič a ujel. Ne daleko, narazil do domu o ulici dál. David svého brášku miloval. A kdo ne?! Byl to ten nejbystřejší sedmiletý klučina na světě. Miloval jsem jeho úsměv a častou otázku: „A tobě neva, že je bráška kluk?“ musel jsem se tomu vždycky smát. Od té doby není David jako dřív. Naprosto se změnil. Uzavřel se do sebe. Jeho kdysi horké polibky jsou studené jako led a jakoby bez života. Je mi den vzdálenější. A já to ještě zkazím mnohem víc. Proč?!! Jednou týdně máme odpoledne tělocvik. Jsem rád – můžu si zalézt do v klidu do sprchy, na jak dlouho chci. Ovšem ne dnes. Přes tekoucí vodu neslyším, že nejsem sám. Uvědomím si to, až když mě někdo chytne za boky a snaží se mě políbit. Otevřu oči a vidím kluka ze třeťáku. „Co to, sakra?“ „Pšššt, vím, že to chceš taky…“ zašeptá mi do ucha. Snažím se ho odstrčit, ale moje postava proti jeho nic nezmůže. Když mě konečně pustí, vidím ve dveřích Davida. Přidušeně se ho snažím zastavit: „Počkej! Davide, no tak!“ Třeťák mě zezadu popadne za ruku. Otočím se a vší silou mu vrazím pěstí. Funguje to. Rychle se oblékám a utíkám za Davidem. Chytím ho až u školního vchodu: „Zlato, tak počkej přece.“ „Táhni k čertu!“ Snažím se ho obejmout, ale vykrucuje se: „Přestaň na mě sahat! Běž si radši vrznout s tím pošukem nevyrovnaným! Víš moc dobře jak mi je! Čekal bych od tebe oporu, ale tohle… Tohle ne! Proč jsi mi to udělal, Dane?! Proč!“ „Tak takhle to vidíš? Ty si myslíš, že bych ti něco takovýho byl schopnej udělat?! Po tom všem, co máme za sebou? Jestli jo tak ten nevyrovnaný jsi tu ty! Vypadni si to domu promyslet!“ jenže to jsem neměl říkat… David mě poslechl a rozběhl se přes ulici. Nevšiml si jedoucího vozu. Řidič už nestihl zabrzdit. Rána. Šok. „NE!! Davide! Ne!“ rozběhnu se za ním už se slzami v očích. Pozdě. Když si k němu klekám, začíná se mu pod hlavou rozlévat temně rudá skvrna. Omdlím přímo nad ním. Dalších pár týdnů strávím doma u okna a vyhlížím, jestli za mnou zase nepřijde ulicí. Nikdo. Nakonec mě doktoři prohlásí za katatonického. Když se po pár dalších týdnech trochu vzchopím, moje kroky automaticky vedou do koupelny. Záblesk ostří. Tma. Další co vidím, je nemocniční pokoj. Odtud mě odvezou sem. A já jen sedím v rohu vypolstrované místnosti bez oken. Ruce mám svázané a ovinuté kolem těla svěrací kazajkou, kterou mi nasadili ten den, co si pro mě přišli. Doktoři, muži v bílých pláštích, kteří vědí, že jsem ztratil někoho velmi blízkého, ale ne, že mou lásku. Muži v bílých pláštích, kteří ví vše a nic.