macpce (44/182/65)

Překvapí mě o vánocích ještě něco? Vánoce jsou svátky klidu, příjemných vůní a dobou naplněnou překvapeními. Libá vůně jehličí se line celým bytem, cukroví a štědrovka jsou na stole spolu s hrníčkem vánočního punče. Jediné co chybí je klid a překvapení. Ale není všemu konec. O překvapení se jako vždy postará otec, a tím zároveň zajistí, že klid nebude. Letos vše začalo kaprem. Otec jej přinesl živého, protože odmítl zaplatit 10, - Kč za zabití. Úkol splnil sám, a tak se nám usmrcený kapřík půl hodiny procházel po kuchyni a rozbíjel vše, co mu přišlo do cesty. Dokonce i do obývacího pokoje nahlédl, ale televizní program jej zjevně neupoutal a vrátil se zpátky do kuchyně. Kapr byl po dlouhém souboji odchycen a první katastrofa byla za námi. Rány a šrámy z lovu byly ošetřeny, střepy skla a porcelánu odklizeny. Mohli jsme teď čekat na nová vánoční překvapení. Tím dalším měla být borovička. Vánoční stromek nebyl moc pěkně rostlý, ale po nazdobení vypadal obstojně. Tatínek vyrazil s odpadky k popelnicím, a tím vlastně začalo další překvapení. Kdosi, a ještě jsme měli zjistit kdo, měl stromky dva, a tak ten přebytečný odložil u kontejnerů. Otci se zdál, a také skutečně byl hezčí než ten náš. O pár okamžiků později již v našem bytě docházelo k přestrojování stromečků. Ten den už nebyl v denním rozkaze, který u nás vydává maminka, žádný další úkol. Odpoledne byla očekávána návštěva našich známých. Lepší rodina, dobře situovaná, a jak by se dřív řeklo nóbl. Zkrátka rovnější mezi námi rovnými. A už přišli. Hned ode dveří teta křičela: „Jé, to je náš stromek“. Prostě pěkný trapas. A nedivil jsem se, když matka taky křičela, a to na otce: „Já tě jednou stejně zabiju“. Návštěva odešla, trapas a nemilé překvapení tím odeznělo. Ostřílení členové však dobře věděli, že rozhodně nejde o překvapení poslední. Přípravy vrcholily a s otcem jsme se vydali na nákup čerstvých uzenin a sýrů na předkrm k Štědrovečerní večeři. Jeli jsme do jednoho z těch velkých obchodních domů, kam tak strašně nerad chodím. Mám v nich vždy pocit, že mi u vchodu opoměli dát plánek a buzolu, a já že se tedy nutně ztratím. Otec však navigoval dobře a za pár chvil jsme stáli před pultem s kýženým zbožím. V ten okamžik se mě otec ptal, kolik nás bude u stolu. Odpověděl jsem že 6, i když jsem nevěděl proč se otec ptá. Pak se divila i prodavačka. Táta totiž objednával zboží stylem: „Prosil bych 6 plátků toho a toho sýra a 6 plátků toho a toho salámu“. Zrudl jsem hanbou a usoudil jsem, že taková spořivost je možná jen v důsledku duševní choroby. Otci jsem sdělil, že na něj počkám venku u auta. Vyhnul jsem se tím dalším obdobným trapasům. K automobilu jsem dorazil 10 minut po otci, nemohl jsem totiž nalézt východ. Nastal ten dlouho očekávaný den. K obědu měla být postní čočková polévka. Měla! Místo toho však utvořila překvapivě hezký vzor po bíle vymalovaných stěnách a stropu kuchyně. Nikdy jsem nevěřil, že natlakovaný pepinův hrnec jde bez upuštění páry a tím i bez úhony otevřít. Taky jsem nikdy neslyšel o osobě, která to zkusila. Teď už vím, že ji i znám. Ano byl to můj otec se vzděláním z českého vysokého učení technického. Každý rok se po těch všech událostech divím, jak maminka zvládne připravit večeři tak, že je vše jak má být, i s těmi vůněmi a klidem co k vánocům patří. Po vánocích jsem vyrazil k sobě na chatu a tam přemýšlel o všech letošních katastrofách, a těch co nás čekají za rok. Pak jsem si nalil odpověď a bylo mi zase dobře. Už se těším na příští vánoční překvapení.

Exkurze zvláštní školy Ač se to nemusí zdát i já jsem prošel několika vzdělávacími zařízeními. Pokusy zanechat na mne stopu vzdělání se však ne vždy projevily kladným výsledkem. A že takových ústavů bylo několik. Na jeden však vzpomínám rád. A tak si jej dnešní povídkou připomenu. Tento zvláštní ústav se jmenoval Justiční škola, pak Justiční akademie. Nic neobvyklého ve státě kde se přejmenovává kde co a kdykoliv. Zvláštní pro mne byl zážitky. Nejen, že pro způsob organizování výuky jsme si vánoce uspořádali s kolegy v létě, a to se vším všudy: kapr, cukroví, stromek, kurňa to byla fuška sehnat první týden v červnu stromek…, ale také, a to musím přiznat kapacitami, s kterými jsem se měl možnost setkat a osobně se pobavit, za všechny vzpomenu jen Dr. Otakara Motejla. Zvláštní byl zejména partou, s kterou jsme tři roky sdílely společné zážitky. Byla skvělá. A tak i nás, chovance ústavu, občas vzali na výlet. Jeden byl obzvlášť jedlej. Věznice Pankrác, sekyrárna na Pankráci a budova Vrchního soudu, věznice Mírov, to vše zakončené vrcholem dne návštěvou Ústavu soudního lékařství v Brně s jeho muzeum „zajímavostí“. Z programu je zřejmé, že odjezd musel být brzo ráno, ve čtyři. No a tak se naše parta rozhodla, že jediným způsobem jak nezaspat, je nejít spát. To šlo v celku snadno. V oblíbené hospůdce s oblíbenou paní vedoucí jsme to dali. I jsme tam potkali nějakého Pražáka, co mu ujelo spojení a nabídli jsme mu, že může jet s námi. Ve čtyři ráno jsme v autobuse urobili prezenčku, jednoho pod sedačkou pedagogický doprovod nečetl, a vyrazili jsme. Velká jednací síň uvedená do původního stavu skvělá, sekyrárna taky. Vězení obyčejné. A tak jsme v Praze dostali na chvíli rozchod. Vyrazili jsme metrem kamsi. Pro mě zážitek. Ten znáte, jak přijede moravák do Prahy, stojí před plánem metra a ptá se stařečka vedle sebe: „tož vysvětlíte mi to?“. „To máš jednoduchý chlapče, zelená je Áčko, žlutá Béčko a červená Céčko“. „Dobře dědo a ta modra?“. „To je Vltava ty blbe“. Asi tak nějak jsem si před pražskými kolegy připadal já. Dodnes si jich cením, neztratili mne. Ve voze však bylo pouze jedno místo a tak jako správný gentleman jsem pobídl kolegyni, ať si sedne. Odmítla, a já se slovy a pod dojmem kriminálu Pankrác a tím, že ještě jeden navštívím a také pod vlivem probdělé předchozí noci, jsem prohlásil: „Dobře, já si teda sednu, na Pankráci jsem seděl, na Mírově taky, ale v metru ještě ne“. To byste koukali, kolik babiček okolo nás rychle vstalo a vystoupilo. Sedla si i kolegyně. Exkurze pokračovala směr Mírov. Prošli jsme hradby, podívali se do cely, kde pobýval populární český vězeň před svým útěkem. Koukli do akvária, v kterém je vězňům pro krácení volného času dovoleno pěstovat rybičky, prý to jsou piraně a jeli dál na Ústav soudního lékařství. Nikoliv tak znalí, avšak intuitivně jsme vycítili, že na tuto etapu sebou potřebujeme něco ostřejšího. Před vstupem do budovy jsme byli instruování, že prohlídka má tři části, vlastní pitvu, projekci diapozitivů a muzeum uschovaných kuriozit. Cvakli jsme si a šli na věc. Kolegyni stačilo vidět pod prostěradlem palec u nohy a běžela ven. No přiznávám, byli rozumní, nechali otevřené dveře na dvůr a i tak tam byl smrad strašný. Postupně se kolektiv zmenšoval až na posledních pět hrdinů. Vtípky jako dnes už na grilované žebírka nejdu a podobné pomáhali uvolnit napětí. Pitvu jsme absolvovali, šli si opět cvaknout, tentokrát za své hrdinství, s tím že nejhorší máme za sebou a vydali se na druhou část. Vtěsnali jsme se do malé místnosti s málo místy k sezení. Stoupl jsem si tedy k zadní zdi, opřel se a čekal co se bude dít. K promítačce vedle mne si stoupl docela fešný doktor, ale upozorňuji patologa nikdy nechtějte, nevěřím, že když večer jde do pelechu, ještě to z něj není cítit. První diák, druhý, třetí, nutkavý pocit že musím ven, krok v před a …. A na další zážitky se musíte zeptat někoho jiného. Když mne probrali, už jsem zůstal venku s likérem, cigaretou a ani muzeum kuriozit mne zpět do budovy nedostalo. Za to jsem se však v Ústavu soudního lékařství zapsal jako první, kdo neomdlel při pitvě a sekli s ním tři diáky. Od té doby jsem nebyl ani v kině, co kdyby?

Lehce ironické povídání o volbě povolání Každý z nás někým je. Někdo doktorem, mašinfírou, zelinářem, profesorem, prostě někým. Každý byl tedy postaven před otázku, čím budu, až bude velký, a to už v době základní školní docházky. Tehdy nás začali opouštět představy o astronautovi, modelce, popeláři, cirkusákovi, a nebo naopak jsme se utvrdili v touze jít za svým snem. Já takový sen pokud se pamatuji, neměl. Aspoň ne o povolání. Otázka čím budu, mě tedy zastihla asi ve 13 nebo 14 – ti letech při podání přihlášky na střední školu nebo „učňák“. Žádné umělecké vlohy jsem v sobě nenašel a ani žádná studijní hvězda jsem také nebyl. Taky sportovní nadání jsem neměl. Hrůzu jsem měl již jen z představy míče a tento „kladný“ vztah ke sportu mi zůstal do dnes. Tyto vlohy skončily tím, že rád chodím a plavu. Co tedy se mnou? Oba rodiče měli elektrikářskou průmyslovku a tak je se svým studijním výsledkem jsem zvolil elektrikářské učiliště. Touto první průpravou na budoucí povolání jsem prošel celkem úspěšně. Jen u závěrečných praktických zkoušek mistr prohlásil něco o oddělení zrna od plev a já tak pochopil, že zručný elektrikář ze mě nebude. Z této průpravy mi pak zůstala jen záliba v bouřkách, kdy sleduji, jak elektřinu vyrábí „božská“ konkurence. A znovu ta otázka: Co tedy se mnou?. Součástí výuční propravy bylo i pár technických předmětů. Maturoval jsem tedy jako provozní technik. A nebylo to vůbec snadné. Při otázce kontrola svárů, jsem i přes snahu zkoušejícího napovědět rentgen, měl zlomenou ruku, měl jsem jí v sádře, i měl kosti srovnané, ale že mi jí zrentgenují, stejně jako ten svár, ze mě nevypadlo. Přes můj pasivní odpor jsem maturoval s vyznamenáním a zjistil, že mě baví se učit. Následoval tedy první semestr „pedáku“ a já zjistil, že mě nebaví se učit. Zdálo se, že studentská léta skončila. Když se dnes vidím, tak může být generace současných rodičů ráda, že jejich ratolesti neučím. Nastala tvrdá realita pracovního poměru a já nastoupil na správu městských hřbitovů. Být vodníkem, tak zvesela zapleskám nad množstvím dušiček. Na inzerát jsem nastoupil na památkový ústav, kde mne potkal další zvrat. V té době probíhaly restituční spory a mě to tak nějak vrhlo k ruce právnímu zástupci. Mohl jsem uplatnit svůj zájem o historii ČSR. To poznal i doktor a přihlásil mě na Justiční akademii, na studium při zaměstnání v Justici. Tak jsem opět změnil působnost. Snad i díky technickému vzdělání mi nedělalo problém počítat lhůty a právo si kreslit. O studiu je ale jiná povídka. Stal se ze mě tedy vyšší soudní úředník. Vyšší snad, měřím 183 cm. A pak už to šlo rychle. Nabyté zkušenosti jsem využil i u celního úřadu, a poté co i mne potkaly první úsporné vládní balíčky, jsem službu veřejnosti po 14 – ti letech opustil. Nyní jsem Systemák, pracovník malé společnosti, její úředník, sekretářka a snad i právník. Jsem spokojený, ale kým jsem? Elektrikářem, technikem, hrobařem, památkářem, úředníkem, to už je na Vašem výběru ….