Londýn je kamenná země plná kontrastů. Právě poslouchám nahrávku z klubu Apollo v USA, kde v roce 1962 koncertoval můj tajný bůh James Brown a jako jeden z prvních muzikantů udělal komerčně úspěšnou nahrávku, která v různých podobách vydržela až éru empéčísel tohodle divnýho století. K tomu se mi na posteli válí švýcarský párečky na talířcích z Taiwanu, vedle majestátně postává lehká dvoulitrová kokakola z nizozemí a Amar, můj spolubydlící, se chystá k poslední a asi i první modlitbě dneška. Je to Pákistánec, muslim, co žije od narození v Mnichově mezi frickama, ale na studia přicestoval sem na King´s Cross. Mezi partu všech těch -inců a -ánců a -usů. A taky -ochů. Těch hlavně. Těch je tu opravitanánsky hodně. O nich, ale tenhle příspěvek nebude, i když o –oších rozhodně hodlám pokračovat. Jak to tedy jen nazvat? Hoši. Ano, to bude ono.
Kdyby se mě moje nová kamarádka, kterou jsem čerstvě poznal v Idoši na prcponku po několika štamprlích domácí kořalky, nezeptala jak má postupovat, když je nešťastně zamilovaná, možná bych dneska v klídku trčel s přiblblým úsměvem na stejném místě a tradičně přednášel o politice taktiky dospívání naruby. Téma, kterým jsem v pražských kuloárech tak neskonale populární jsem nicméně tentokrát musel odložit na neurčito a na problematiku lásky, především té nešťastné, se náležitě podívat trochu pečlivěji. Základní předpoklad znalostí čtenáře následujících řádků o mé odborné způsobilosti se pochopitelně automaticky předpokládá.