VeronikaX (29/164/60)

Hořko-sladká to cesta.. mile-smutná múza... 16.03.2014 16:42 Pocit viny, který se snaží pohltit každičkou Vaší součást bytí. Výkřiky, které zoufale čekají na ozvěnu! Cítíte se ztraceni a jediný zachránce stojí na konci toho utrpení, té bolesti a kdoví, třeba čeká schválně! Třeba se kochá pohledem na Vaše jizvami zohavené nitro. Neuvěřitelné! Ten zvláštní pocit kdesi uvnitř.. tam hluboko.. ten pocit, jenž Vás nutí k zamyšlení! Občas všíchni děláme chyby, stejně tak jako já. Každý jsme byl stvořen proto, abychom tu něco zanechali, našli to, po čem všichni pasou celý svůj život. Někdo to najde.. někdo to ztratí .. někdo to nechá odejít.. jak smutné.. Můj příběh je tak jednoduše složitý! Vypisovat své touhy, své bolesti a svůj žal jsem se naučila díky jedné, jediné osobě! Ta osoba ví až moc dobře o kom mluvím.. tedy spíše píši.. Já sama to nechápu, občas si tak říkám, co by se stalo, kdyby odešla?.. Odešla by a utrhla by i kus mne? A pokaždé jsem se tomu zasmála.. "To se přeci nemůže stát" .. Jenže svět i život je velice pomíjivá věc. Jednou je vše krásné a světlem prosvícené a za pár minut, není vidět ani na krok, protože vše, pohltí temnota. Stává se mi dost často, že mne přichází navštívit má velice dobrá přítelkyně.. Jmenuje se strach a má spoustu podob.. strach z budoucnosti, strach z nevyřčených slov, strach ze ztrát a nálezů, strach z bolesti, jež přináší sám život... A pokaždé, když se za mnou zastaví, vezmu tužku, papír, a nebo zapnu word/blog a položím ruce na klávesnice. Pak už to jde samo. Je to takový ten okamžik, kdy jsem mimo tenhle svět. Píšu.. a píšu o věcech, které jsou ukryty hluboko uvnitř mě! Je to jako zběsilý závod, kde hrajete o velkolepé vítězství, jenže zde je vítězstvím úleva, uspokojení a vylití všech mých pocitů. Po dopsání, třeba automaticky zmáčknu delete, nebo papír založím do desek, které jen tak někdo neobjeví, ale nastal den, kdy jsem udělala nepochopitelnou věc. Možná, že je tenhle článek vysvětlení.. možná omluva.. možná poslední zoufalý výdech.. Každopádně úroveň toho, jak moc se za sebe stydím a jak moc mě mrzí věci, které ze mne vyšly, je nezměřitelná! Pravdou je, že si vždy stojím zatím, co stvořím, ale někdy přijdou chvíle, kdy se sama sebe ptám, zda mám tohle za potřebí!.. Neříkám, že potom co se stalo, jsem měla nutkání úplně přestat psát, jenže je to jediná věc, která mě, prakticky řečeno, drží při životě.. Ale nebýt mé múzy, nikdy bych v sobě neobjevila to, co jsem objevila.. Múza, ta jediná a dokonalá.. Erató! To jsi Ty.. Ta která do mne vehnala plamen lásky.. Ta která mne přivedla na hořko-sladkou cestu, z které není úniku! Nesmíš zmizet, utéct a už vůbec ne - odejít! Jenže těžko můžeme člověka přesvědčit, když už má jasno.. Nesmiřuji se, nýbrž čekám.. nevzdávám se, nýbrž doufám.. a stále Miluji! Více zde: http://mystory396.webnode.cz/news/horko-sladka-to-cesta-mile-smutna-muza-/ Vytvořte si vlastní stránky zdarma: http://www.webnode.cz