aovlk    (29/197/107)

Velmi zvláštní toto období. Podzim. Už jenom ten název zní chladně, tedy aspoň pro většinu ostatních, také že ho ta většina nemá ráda avšak pro mne to je období uvědomění, pohledu do vnitra sama sebe, jak to nejhlubší zamyšlení co kdy bylo, každý rok, každý podzim. Stromy, jak jim opadává listí, umírají, říkají někteří. To oni se jen zbavují přebytečného, příprava na zimu, příprava na další část života, jako když ptáci odlétají do teplých krajin a přesně tak i já, ze svého nitra odstranit nepotřebné a připravit se na spánek, na život ve spánku, možná. Listy, ty dokonalé plachty stromů, jak krásně barví se, snad sama matka příroda namíchala ty skvostné barvy, jejž mě každý podzim ohromují. Zdá se mi, nebo snad vidím v těch barvách samotný základ života, barvy do mě vstupují, přibarví mou šedou duši, snad jak když slunce mraky protrhá a krajinou se rozlije světlo, co zahřeje u srdce. Ach ta vůně listí, jako kdybych věděl, že jsem konečně na tom správném místě. Když se vítr opře do koruny stromů, světem náhle line se líbezný hlas stromu, jenž šumí a vyzve mě k zastavení, k nadechnutí, jako když vězeň dostane svobodu a může se nadechnout čerstvého vzduchu, konečně, a svobodně. Celé to představení, ty stromy, listy, barvy, vůně, šum, vše je dokonale nedokonalé, stačí se jen rozložit na ty nejmenší části a stát se součástí toho divadla a jít spát společně. Počasí, sychravé počasí, možná jen velké zrcadlo mé duše, mých myšlenek, také možná velká encyklopedie, jak se v sobě vyznat. Sychravé počasí, jako kdyby to byl klíč k truhle, kde je moje já a je možno si ho pořádně prohlídnout, prozkoumat, snad i pochopit. Náhlé procitnutí, snad jak když Robinson Crusoe probral se po těžké nemoci. Jen se zastavit, vnímat a stát se součástí podzimu, stát se součástí sebe samotného.