Zeuge (42/174/68)

Tak dnes večer sleduju lodě mizející za obzor (země opravdu není placka, to ale automaticky neznamená, že je kulatá), scenérie se sluncem zapadajícím nad písečnou pláží (dobře, že nemám foťák, to bych pak zjistil, že tak pěkné to zas nebylo) a taky pro mě udělali ohňostroj, který ale v bílé noci tak nevynikl. Škoda

Kolik dlužím? 25? Ještě dva rumy! Bylo to takový ošuntělý, jak už ty archivy bejvaj. V dnešní době věřit lidem, to jako ne. Vím co říkám. Oni je všecky učej hebrejsky, aby mohli číst starej zákon v originále. Ti buzeranti to taky nemaj lehký. Už se těším, až to dneska zavřu. A četnictvo bylo založený až v první polovině 19. století...

Cau,priletim az zitra. Ozral jsem se a uletelo mi letadlo (si nedelam srandu!) Takze zitra 14:20..kdyby se nekdo ptal, taxem mel priletet zitra i oficialne. dik!

Normálně představ si, že jsem asi získal nějakou alergii na alkohol - jdeme teď na pivo a já se do něj budu muset nejspíš nutit! A ty dva panáky lihoviny v úterý jsem vyloženě protrpěl... Takže jsem přišel o jedinou radost, co mi zbyla - jít se ožrat :-/

Už tak dlouho jsem nezažil pusu ani objetí od toho, s kým to mohlo být napořád... normálně se odpočítávají dny, když se něco blíží, já odpočítávám to, co se vzdaluje. Těžko říct, čí byla větší chyba a hlavně jestli se z té své dokážu poučit. Nevěřím tomu, stejně jako už zase nevěřím, že by život mohl být něčím jiným, než co je nutné akorát přežít. A hlavně nevěřím, že bych mohl někomu přinést opravdové štěstí... jo, čím víc se s tím sereš, tím je to horší...

Tak jsem zjistil, že nedokážu být s někým, kdo a) nemá rád alkohol b) se o mě bojí c) snaží se mě změnit d) je závislý na své rodině. A to jakkoliv by byl hodný, sympatický a jakkoliv bychom se měli rádi. Protože to jsou přesně moje protiklady. Já mám alkohol rád, nebojím se o sebe ani o druhé a tím míň se je snažím měnit, a k rodině mám vztah, ehm, vzájemné úcty. Chci trávit noci pod hvězdama, chci ujet a ujít spoustu kilometrů, vidět spoustu nových věcí, přečíst spoustu knížek, vypít spoustu rumu, zaplavat si ve spoustě řek, smát se spoustě lidí, co tráví život v hypermarketech nebo doma u televize... Nechci život plánovat podle pracovní doby a nedělního oběda, a už vůbec se nenechám přesvědčit, že tak by to bylo správně...

Tak poslední dny se potvrdil předpoklad, že Vánoce jsou nejhorší období roku. A to u nás nemáme dlouhé severské šero... Kolik věcí bych chtěl vrátit zpět. Mít lepší odhad na sebe i druhé. Nenechat věci doběhnout do tragického konce. Mít větší odvahu. Být otevřenější. Ale i tak se obávám, že ve věcech mezilidských vztahů se dá rozhodovat jen mezi několika -špatnými- variantami...

Dnes jedu z práce zvlášť unavený. Ještěže už nebydlím v Praze, kde je i cesta další úprk, hluk a davy ukončující výstup a nástup, páč dveře se zavírají. Takhle sedím v tichu a šeru vagónu a čumím na ubíhající lampy na zastávkách. Pak se prodírám sněhem. Pak mě vítají kočky, vreu, bude žrádlo. Ne, nechte mě být, nemám dnes náladu. Tak aspoň hop na klín, vrrr. No dobře, půjdem na procházku. Na hlavu čelovku, do kapsy placatku, tak jdem. Jdem tichem lesa, úplnou tmou. Kočky lítají radostí ze stromu na strom. Oči jim svítí a vždycky se ohlídnou, když na ně zavolám. Pak dojdem na lavičku ke Mnichovce, kde se dlouze dívám nahoru na siluety korun stromů proti hvězdné obloze. Kočkám je zima a sedají vedle mě a na mě. Potok šumí, a není tu nikdo, jen příroda. A ta je vždycky fér. Je nám tu dobře.

Unavený z práce jedu domů. Dám si v hospodě na peróně pif. A slyším, jak jedna holka s jedním pánem něco řeší. Jo, odvezte ho do Vlašimi, tam je záchranná stanice zvířat. Ta holka našla kotě. A starostka Senohrab jí radila úplné kraviny. Kotě nikdo nechtěl. Tak bylo moje - nemohl jsem jinak. Snad ho ostatní kočky vezmou. Ještě jsem jel do Tšertšan pro smetanu, kotě nesu domů v krabici, mééé méé, tak si sedni na rameno. Sedí, čumí na usínající den. Ještě musím vynést koš, méé, méé, pojď se mnou. Kotě je celé černé, ostatní kočky mu nosí myši. Mají ho rády stejně jako já.

Tak jsem opravoval díry v plotě, aby jimi neprolezl pes. A při této činnosti mi pes utekl. Jak má zvykem, toulal se po okolí a nakonec nasedl spolu s jiným psem do panťáku směr Praha. Dopadlo to dobře, nějaká skupinka ve vlaku zavolala na číslo, které jsem psu dal na obojek. Takže to byl celkem pěkný výlet na Václavák. Akorát vše, co se mezitím dělo - prý ho chytali v nádražní hospodě, kde skákal na děti (rozuměj rozjívené parchanty), chtěli ho vysadit z vlaku někde v Mnichovicích - nikdo nevzal telefon a nezavolal. Jsou ti lidi nějací divní poslední dobu...

Znova v divočině