Nedávno jsem četl jakýsi článek, který pojednával o ještě stále novém tématu v psychoterapii a to sebepoznávání. Moc jsem to nepochopil, ostatně jako všechno co jsem kdy četl, ale vzal jsem si z toho, že svoje chování musím podrobovat zkoumání a že tak odhalím část osobnosti o které nevím. A když jsem to pár hodin na to aplikoval na sebe, zjistil jsem, že jsem totálně netolerantní. V nemocnici jsem se naučil číst do té doby pro mě neznámý časopis Epocha. Nelenil jsem a zakoupil jsem si i speciál o 44 mileneckých dvojicích. Mým druhým oborem je historie, tak mě to celkem zaujalo. Fakt docela zajímavé, ale jen do doby, než jsem narazil na článek o Ludvíkovi I. Jen tak mimochodem, kdyby celý článek začal být trochu nudný tam byl i ministory o Ludvíkovi II. Mém jmenovci a vzorovi a vůbec....Myslel jsem, že se o mě pokouší něco jako infarkt, když jsem dorazil k tučnému slovu duševně vyšinutý Ludvík II. Cože ??! Ludva a vyšinutý.. možná trochu podivín, těžký romantik.. ale vyšinutý. Ovšem nezůstalo jen u toho, proslul prý homosexuálními avantýrami.. bože to už se opravdu přestal ovládat a všechno dorazila věta, že zabil svého ošetřujícího lékaře Bernarda von Guddena a utopil se. Pche..tolik je variant a oni tam napíšou jako jedinou skutečnou tuhletu... z časopisu Epocha nezbylo nic, co šlo bylo roztrháno a zbytky prošli skartovačkou. A teď se začínám vážně zaobírat myšlenku, že bych ty papírky v koši ještě zapálil. Ale zrovna nemám doma minimax, tak si to asi z bezpečnostních důvodů rozmyslím. No, ale pak jsem se na chvilku zamyslel. Co to vypovídá o mě? Nesnesu názor druhých, svůj považuji za jediný správný a navíc mám tendence k agresivnímu chování, když se rozčílím. Jak já to vidím, návštěva odborníka volá. Jo, není nad sebepoznávání.
Tak má dlouhodobá nemoc měla pozitivní dopad na čistotu v bytě, ale zase jsem na sobě odhalil, že už od nejranějších let jsem sexuálním zvrhlíkem. Když jsem si tak zreorganizoval knihovnu (už jsem se opravdu šíleně nudil) dopadla mi na hlavu z třímetrové výšky knížka kanadského spisovatelel Christophera Hyde - Jericho. Vzpomněl jsem si, že jsem jí kdysi dávno, velmi dávno mockrát četl pořád dokola. Taková ta knížka na kterou se nezapomíná. A protože mi přišlo jako dobrý nápad si ji přečíst na sklonku života ještě jednou, dal jsem se do ní. A záhy jsem zjistil v čem byla ta moje fascinace touhle knihou a že už tehdy v dětském věku jsem byl ovládán sexuálním pudem, aniž bych si to uvědomoval. A to prosím rozhodně nepatřím mezi zastánce Freudovi teorie. Takže posuďte sami zde je úryvek z nejohmatanější stránky: "chlapcův orgán se zdál být obrovský, vlhce se leskl, jak se magicky objevoval a zase mizel mezi nohama děvčete a zdálo se neuvěřitelné, že ta měkká, tmavá štěrbina se může tak rozšířit a pojmout ho tak hluboko. Nejlepší ze všeho bylo posledních pár okamžiků, kdy chlapec, s ústy přisátými na jejich prsou, se do ní zcela ponořil, hyždě měl pevně sevřenéa jeho nohy, zamotané do džín kolem kotníků, sebou mlátily sem a tam. Dívčina hlava se na dece zmítala dopředu dozadu, svetr z bílé vlny měla vytažený kolem krku a rukama křečovitě svírala chapcovy světlé kudrnaté vlasy. Vyčerpáni se nakonec pustili. Vzpomínka na to Boda stále vzrušovala a byla dlouho zdrojem jeho mastrubačních představ."
Když si pomyslím, že tohle jsem hltal (tu knihu) a ještě jsem ani nepatřil mezi pubescenty..tak