Amonasr (69/178/75)

Denně míjím na ulici řadu přitažlivých kluků, jsou to takové letmé okamžiky doteků s krásou, tenoučké paprsky osvěžující energie pro přítomný okamžik. Někdy se oči setkají a občas, jenom zřídka, je v tom mihotavém propojení záblesk zvědavosti, zájmu, někdy je to i drobný úlek či zvláštní překvapení nebo náznak zmatku či klíčící otázky. Jsou to jen prchavé momenty, ale člověk by je chtěl zachytit, uchovat v paměti, vrátit se k nim, prozkoumat je, zkusit oťukat to tajemno a podívat se alespoň malinko za jeho oponu. Nejde to a nejspíš už nikdy ani nepůjde. Je to jako sen, sen ze kterého čerpám ještě během dne, když se chci na mžik přenést mimo otravnou realitu a odpočinout si chvíli na prachovém polštáři z říše fantazie. Ještě, že jsou prameny, ze kterých moje denní snění vyvěrá, tak báječně nevyčerpatelné…

To jsou koblihy hozené na brigádě v pekárně přes plot. Žádné už mi tak nikdy nechutnaly. To je výbuch hněvu, následná bitka, nespoutaný smích a vášnivé milování. Tak už se nikdy smát nebudu. To je zatajený dech při každém jeho vystoupení. Tak už nikdy nebudu žádné představení prožívat. To je zatažená ruční brzda v plné rychlosti a útěk do polopouště. To už mi snad nikdo neudělá. To je pláč v telefonu na druhém konci světa po pár stupidních větách, co nešly vzít po položení sluchátka zpět. Tak bezmocný už bych nechtěl nikdy být. To je naprosté zatmění mysli při oznámení o rozchodu. Propast pod nohama a v tu chvíli i spálený most. Už nikdy se nechci cítit tak strašlivě nepřipravený. To je nenávist v jeho očích při každém dalším nahodilém setkání. Proč – to už nikdy nepochopím. To je vzpomínka, co se zničehonic odkudsi vynoří. Už se jí nikdy nezbavím. Je to už jen sen. Nedá se dohledat dokonce ani na webu. Přesto toho nikdy nenechám. Bylo to navždy jen jednou. Už se to nikdy nemůže opakovat. První láska byla krásná, je dokonce čím dál krásnější. Nejlepší a jediná opravdová láska je přesto ale ta, co právě je. A snad je to i ta poslední, moc bych si to přál. Stejně je ale škoda, že už nikdy nemůže být tou první…

Registrovaní uživatelé na iBoys se jistě dají třídit do mnoha různých skupin či kategorií podle toho, jaké kritérium si k tomu zvolíme. Pro tuto úvahu bych roztřídil zdejší abonenty, sebe nevyjímaje, na tří základní skupiny: 1. Exhibicionisté – chtějí se hlavně předvádět. 2. Chudáci – chtějí hlavně ubližovat druhým, protože si tím léčí své frustrace. 3. Hledači – chtějí se s někým seznámit.

Mám rád operu. Také mám rád svého přítele (pochopitelně ještě víc než operu). Můj přítel operu rád nemá. To jsem sice věděl od začátku, ale vzhledem k tomu, že můj přítel má kromě opery a vážné hudby vůbec rád všechno ostatní umění, očekával jsem, že ho časem naučím mít rád i tento jím dosud neobjevený kulturní zážitek. Prvních několik let to vypadalo, že je vše na dobré cestě, koneckonců kolik operních představení člověk za rok stihne, že? Zradil mě však technický pokrok. Od té doby, co jsou úžasná představení newyorské Metropolitní dostupná v síti kin v HD kvalitě, zvýšily se i mé představy o množství společně navštívených operních představení. To, co můj přítel byl ochoten snášet v počtu 2 – 3 zážitků ročně, však už bylo od čtvrtého podobného zážitku nad jeho síly. Kromě zřetelně protažených obličejů před každou návštěvou kina mi tam pak začal bezostyšně a demonstrativně usínat. Aby nemusel spánek jen předstírat, začal navštěvovat pravidelně noc před každým představením s partou kamarádů noční kluby. Výsledek byl zaručen, můj pokus o rozšiřování kulturních obzorů osoby blízké naopak odsouzen k jasnému nezdaru.

René se zadíval na roztávající zbytky sněhu, ledu a hlavně špíny všude kolem a naráz měl pocit, že ty jeho letošní Vánoce budou vlastně taky ve znamení podobného zmaru. Ostatně skoro jako ty loňské. A padl na něj nevýslovný smutek, málem by se nad sebou rozplakal. Včera se od něj odstěhoval David, prý už napořád. Po osmi měsících, to už přece vypadalo tak nadějně. Nehledě na to, že David nedávno oslavil osmnáctiny a René už má o celých dvacet let víc. To ale přece nemůže být ten pravý důvod, to určitě ne, David ho vždy přece ujišťoval, že se mu ten věkový odstup naopak líbí, že je to pro něj jistota a ukotvení, které mu ti mladí potřeštěnci nemůžou nikdy dát.

On 50: Hledá otevřeně: trvalý vztah, přátelství, pokec Hledá ve skutečnosti: sexuální dobrodružství, možná něco víc Preference uvedené: inteligence, vztah k umění, 20 – 25 let Preference neuvedené: sexy postavička, 16-20 let On 25: Hledá otevřeně: trvalý vztah, přátelství, sex Hledá ve skutečnosti: sex, možná něco víc Preference uvedené: férovost, zkušenost, 40-50 let Preference neuvedené: pořádný chlap, postavení, majetek, 45-60 let

Inspirováno nejen Janem Preislerem

Inspirováno L., kterému přeji, ať zůstane svůj a jde vždy svou vlastní cestou, i když nebude třeba lehká...

Inspirováno momentálním lehce příjemným splínem a tou úžasnou letní krásou vůkol... :-)

No, spíš jen hra na hru s ohněm... ;-)

Téměř vše, o čem jsem kdysi jen snil, jsem už zažil. Téměř vše, po čem jsem kdysi toužil, jsem už měl. To nejcennější – vztah s milovaným člověkem – mi zůstalo a nic důležitějšího už ani objevit nemůžu. Co tu tedy pořád ještě hledám…?

Mám rád "dušičkovou" podzimní atmosféru, je v ní něco tajemného, nostalgického, ale zároveň i jakoby z jiného světa. Ne, není v tom nic morbidního, ani vysloveně smutného, nacházím v tom zvláštním rozpoložení prchavé okamžiky klidu, spočinutí, chvilkového zastavení duše někde stranou od věčného mumraje a chaosu, který nás denodenně obrušuje a strhává do neustálého nesmyslného víru všemožných situací a událostí, z nichž jen málokteré mají nějaký skutečný hlubší smysl. Včera večer jsem šel domů zapadlými uličkami přes několik pražských čvrtí, v mlze se občas vynořila jakási stejně ztracená postava a vždy následoval mírně udivený pohled - co ty tu taky děláš v té tmě, v tom sychravu, pod těmi opuštěnými lucernami? Tím momentálním osaměním uprostřed mlhy, t.j. ničeho, jsme si byli všichni ti náhodní chodci na chvíli podobní a opět jsme se do toho svého momentálního osamění zvolna zase postupně zanořili... A tak jsem ten pocit chtěl nějak zachytit, pak už si rýmy řekly samy, co chtějí sdělit, a já to jen zaznamenal... Mám pocit, že to někam malinko poposunuly, ale na to mají ty tajemné spodní proudy z jiného světa své svaté právo... Není postava jako postava a není vzpomínka jako vzpomínka. Moje vzpomínky jsou a budou vždycky jen moje specifické vzpomínky, ale s těmi vašimi se v tom jiném světě určitě potkávají a žijí svým vlastním životem, o kterém my obyčejní smrtelníci nemůžeme nic vědět. Nebo snad ano...?

K tomuto zamyšlení mě inspiroval fini. Mimochodem, moc hezky a zajímavě píše, přesvědčte se sami na jeho blogu. Škoda jen, že nepíše víc…Nejvíc mě ale dostal tím, když mi napsal, že někdy polemizuje i sám se sebou. Tak jsem si řekl, že bych si měl taky zkusit sám se sebou zapolemizovat. Tak tady to je.

Když jsem tuto větu dříve občas od někoho zaslechl, nechápal jsem, jak ji vůbec může dotyčná osoba vyslovit a okamžitě jsem si ji zařadil do kolonky POKRYTEC.

Od nepaměti si starší generace stěžují na ty mladší, že si ničeho neváží, nemají tu správnou výchovu, jsou horší než předchozí, nevyznávají žádné hlubší hodnoty a tak dále a tak podobně. Zkrátka že ty nastupující generace přivedou jistojistě svět ne-li rovnou do záhuby, tak alespoň na její pokraj. Ne, že by jeden dnes okolo sebe neviděl řadu symptomů toho blížícího se konce světa, ale kdyby to mělo být způsobeno tou neustále se zhoršující úrovní nastupujících generací, tak bychom se toho konce světa neměli ani šanci dožít, protože by nastal už před pár tisíci let a my bychom se ani nenarodili.

aneb povídání o jednom zbytečném gayovském komplexu méněcennosti.

Polemická variace na téma reality a snění /Použil jsem citace a parafráze z jiného profilu, který rád uvedu jmenovitě, bude-li si to dotyčný sám přát, ale zasadil jsem je do vlastního kontextu. Ten cizí text mě přiměl k jakési reflexi... Nemám příliš rád imperativy a jasná hodnocení – jsem spíš zastáncem práva každého na svůj způsob existence, pokud tím pochopitelně nepoškozuje jinou existenci... A to jak činy, tak i slovy. I ta totiž umí zranit, někdy dokonce fatálně. To bychom si měli vždy snažit uvědomit, než něco někam umístíme – a to je snad ten jediný imperativ, k němuž se tu hlásím... Snad jsem ho tímto nepřekročil... /

Jak hřebíkem po skle ti projel celým tělem mráz Ozvěna řevu němých úst tě jehličkami bodá Uťatý výkřik nedozněl než zhroutil se čas A všude kolem nic… Nic… Už ani slova… Praha, 20.2.2012

Esej

Když múza je sexy

/Praha, 6.6.2012/ Tak trochu ďábelské datum... Ale ta inspirace snad nepochází z pekla... Nebo aspoň ne jenom z pekla... Pozemské vášně mohou nést a zpravidla i nesou otisk pekla i ráje.../

K Bohu je možné se přiblížit, nelze se ho však dotknout...

Věnováno tomu, koho si snad ani nezasloužím, kdo si snad ani nezaslouží mě a komu tím malinko splácím svůj nekonečný dluh… Většina lásek přichází a odchází, tato mi přiběhla a dokud mi budou síly stačit, už ji od sebe nepustím... Snad umřu dostatečně silný...

Sex je vášnivá noc, přátelství hřejivý den - lásce noc dává křídla, láska dnu dává sen... Věnuji všem svým láskám - minulým, současným i budoucím... Praha, 25.6.2012

Kdo po ničem netouží, jako by ani nebyl… Toužím, tedy jsem… Nenaplněné touhy jsou energií života… Touha a štěstí si jsou stále na blízku, ale jejich krátké objetí je vždy smrtelné pro jednoho z nich… Kdo prahne po splnění všech svých tužeb, dychtí po smrti…

Dokonalá krása je nesmysl. Krása je zrcadlem duše, ta ale není nikdy dokonalá.

(odlesk nenaplněné touhy)

Zrnko lásky nelze ničím vyvážit. A přesto se s ní vznášíme, zatímco bez ní se jen ploužíme při zemi.

aneb o typologii gayů a jednom modelu chování

Zamyšlení nad jednou nesnášenlivou reakcí jinak inteligentního a pohledného mladíka...

Skrývá ho lotosový květ a hlídá drak Zřít jeho krásu – to nelze jen tak...

Ten rozhovor jsem měl v profilu dost dlouho, až se stalo, že jsem jej odložil sem. Doufám, že pokud ne navždy, tak alespoň na hodně a hodně dlouho...

(aneb slib splněný o Vánocích)

(Platonický flirt na břehu podemletém tichou vodou aneb bezprizorný inzerát, na nějž není kolonka)

Ten podivuhodně nabitý večer se tenkrát na Kampě zasnoubil s nocí plnou mystérií... http://www.youtube.com/watch?v=CI9-9ZzYJEI

Toužím po ní jako po milence, ale za ženu bych ji nechtěl... ;-)

Čas zahojí všechny rány, ale některé i pak bolí…