To jsou koblihy hozené na brigádě v pekárně přes plot. Žádné už mi tak nikdy nechutnaly.
To je výbuch hněvu, následná bitka, nespoutaný smích a vášnivé milování. Tak už se nikdy smát nebudu.
To je zatajený dech při každém jeho vystoupení. Tak už nikdy nebudu žádné představení prožívat.
To je zatažená ruční brzda v plné rychlosti a útěk do polopouště. To už mi snad nikdo neudělá.
To je pláč v telefonu na druhém konci světa po pár stupidních větách, co nešly vzít po položení sluchátka zpět. Tak bezmocný už bych nechtěl nikdy být.
To je naprosté zatmění mysli při oznámení o rozchodu. Propast pod nohama a v tu chvíli i spálený most. Už nikdy se nechci cítit tak strašlivě nepřipravený.
To je nenávist v jeho očích při každém dalším nahodilém setkání. Proč – to už nikdy nepochopím.
To je vzpomínka, co se zničehonic odkudsi vynoří. Už se jí nikdy nezbavím.
Je to už jen sen. Nedá se dohledat dokonce ani na webu. Přesto toho nikdy nenechám.
Bylo to navždy jen jednou. Už se to nikdy nemůže opakovat.
První láska byla krásná, je dokonce čím dál krásnější. Nejlepší a jediná opravdová láska je přesto ale ta, co právě je. A snad je to i ta poslední, moc bych si to přál. Stejně je ale škoda, že už nikdy nemůže být tou první…
Mám rád operu. Také mám rád svého přítele (pochopitelně ještě víc než operu). Můj přítel operu rád nemá. To jsem sice věděl od začátku, ale vzhledem k tomu, že můj přítel má kromě opery a vážné hudby vůbec rád všechno ostatní umění, očekával jsem, že ho časem naučím mít rád i tento jím dosud neobjevený kulturní zážitek. Prvních několik let to vypadalo, že je vše na dobré cestě, koneckonců kolik operních představení člověk za rok stihne, že? Zradil mě však technický pokrok. Od té doby, co jsou úžasná představení newyorské Metropolitní dostupná v síti kin v HD kvalitě, zvýšily se i mé představy o množství společně navštívených operních představení. To, co můj přítel byl ochoten snášet v počtu 2 – 3 zážitků ročně, však už bylo od čtvrtého podobného zážitku nad jeho síly. Kromě zřetelně protažených obličejů před každou návštěvou kina mi tam pak začal bezostyšně a demonstrativně usínat. Aby nemusel spánek jen předstírat, začal navštěvovat pravidelně noc před každým představením s partou kamarádů noční kluby. Výsledek byl zaručen, můj pokus o rozšiřování kulturních obzorů osoby blízké naopak odsouzen k jasnému nezdaru.
Když jsem tuto větu dříve občas od někoho zaslechl, nechápal jsem, jak ji vůbec může dotyčná osoba vyslovit a okamžitě jsem si ji zařadil do kolonky POKRYTEC.
Věnováno tomu, koho si snad ani nezasloužím, kdo si snad ani nezaslouží mě a komu tím malinko splácím svůj nekonečný dluh… Většina lásek přichází a odchází, tato mi přiběhla a dokud mi budou síly stačit, už ji od sebe nepustím... Snad umřu dostatečně silný...