veristico    (52/182/81)

Rikal jsem si , ze tu psat nic nebudu. Ale jsem koukam na to prazdne misto a prsty po klavesnici jen tuk, tuk,tuk..... Ber te to s malou rezervou.

Venku vedro . Vzduch je prohřátý , těžký . Propocen z auta vylezu a pomalu zasouvám klíč do venkovních dveří. Dvakrát otočit , cvak. Dveře se otevřou a pomalu se ploužím do chladné předsíně . Občas i kůže na zádech se zježí tou změnou teplot. Příjemné , jako vlna v moři se přesouvá dopředu a stoupají chloupky na rukách.. Odeznívá a pomalu vcházím do pokoje. Brašna na své místo , tak kde nezavazí a není vidět. Cvak, zapnu preso . Přichystám jednu dávku kávy . Cvak . Preso začíná téct a vůně čerstvé kávy se pomalu plouží pokojem . Káva hotová a s krabičkou cigaret se ploužím na terasu . Sednu , položím na stul kávu. Prsty otvírají krabičku cigaret a vkládají jednu do úst. Cvak , v zapalovači se objeví plamínek a špička cigarety zčervená . Hluboký nádech , pomalým výdechem vychutnávám ten uklidňující Pocit uvolnění. Ticho , občas je příjemně rušeno zpěvem místního ptactva. Relax , klidná pohoda , a první doušek kávy pomalu vychutnávám . Rafička na hodinách oběhla svojí půlku a slunko přestalo hřát. Mizí za domy a pomalu se smráká . Stojím v pokoji u džbánu a nalívám pomalu červené víno. Rozlévá se a krouží uvnitř nádoby. Rudá barva barví odraz procházejícího paprsku světla. Dvě sklenice do ruky a druhá nese džbán rudého vína . Sedím na terase , hudba jemně hraje klidné melodie. Džbán nakláním nad sklenicí a pomalu přelívám rudé víno do sklenice. Ruce tahají další cigaretu , cvak, hluboký nádech a opětovné pomalé vydechnutí . Relax . Ruka drží sklenici vína , dvakrát s ním otočí a víno krouží , dýchá . Nabírá chuťˇ. Jemný náklon sklenice k ústům a malý doušek zvlaží jazyk. Lahodná chuťˇ pomalu sjíždí přes jazyk do krku a začíná jemně pomalu hřát. Úchvatná chuť červeného vína po loukách , maliní se zarývá do paměti . A s očekáváním chce opět doušek . Ne, pěkně pomaly. Čas není proti mně. V klidu na terase u krbu a bazénu si v šeru dne vychutnávám tu lahodnou chuť. Víno v klidu dýchá a další doušek je intenzivnější a procítěnější. Relax . Všude kolem je tma . Poslední doušky vína s chutí stále lepší a lepší. Den skončil a pomalu se ukládám do postele ke spaní. Zavírám oči . Tma , ticho . Nic. Skončil den a zítra opět další…

Pokud čtete i tyto řádky , pak klobouk dolů.

... je to děs, cítit tu samotu. Cítit že uvnitř tebe chyby kus. Cítit tu prázdnotu , kde nic není , a pomalu na lidi se člověk stává snad i agresivní. Cítit že pro tebe už není nikdo , kdo zapálí svíčky plamen a zevnitř tebe tě bude hřát, Že to prázdno byl jen led a ten taje, Že tě proste někdo má opravdu rád. Na to, už tu nikdo není. Zůstáváš tu hold sám. Nikdo se sám na tolik necení, aby ti svůj život dal. Jen pár přátel, ti zbývá, kteří také půjdou dál. Svůj život mají rozehraný a tvůj teď stojí, co dál? Bez motoru, bez zažehnutí, nejde držet plamen dál. Pokud není nikdo druhý , ten kus ledu , roste dál.

Ticho, jen strohé klepání na klávesnici… klap, klap. Občas z repra od PC se ozve plonk, a hle, zpráva. Ahoj… jak se máš… co děláš… pak tedy jen zbývá psát dokola, jak poškrábaná deska. Zdar…normál…sedím u PC… inteligence zprávy přicházející je ukonce a, a další žádná odezva. Ticho, jen jemné šumění ventilátoru u počítače narušuje klid a ticho. PLONK a hle, zprava. Ošukáš mě?...inteligence zprávy hned končí. No, to je svět. Co napsat? Nic, škoda námahy pro někoho kdo ani nečte daný profil, kdo se ani nepředstaví, nemá fotku. Možná žádna mysl, žádné umění. Nebo strach z toho že by musel psát? Přeci se každý učí mluvit, psát, jak co vyjádřit. To bude spíše ono. Nu, což. Vybírám si hudbu a pouštím co dané náladě právě asi patří. Vivaldi-koncert D-dur pro hoboj. Tichem se rozezněla rychlá melodie v maratonu houslí a trubek se sólem hoboje. Uvodni nastavení melodie přetne pomalý nástup houslí a začíná rychle eskalovat v dominantní melodii, která je podmanivá ulpí v mysli na dlouhou dobu . Střídání čtyř základních tónů v různých oktávách. Jo , je to příjemná hudba , uklidní mě a i trochu energie dodá. Dovolí mysli opět přemýšlet , však proč. Je tu jen malý byt v kterém je pouze jedno tělo, dvě ruce, dvě nohy, jedna hlava. Hudba pomalu plyne a derou se na povrch vzpomínky. NE! Ty ne! Zamknout, zavřít do trezoru, nepouštět je za žádných okolností ven. Jen trhají duši a berou sílu. A ta se zatím sama snaží z malých kousků poskládat trochu dohromady. Jde to pomalu, nikdo tu není aby pomohl kousek po kousku tu duši slepit. Jo, svět je fajn. Jenou nahoře, jednou dole. Bude duše silnější… říkají. Silná bude pokud druhá jí pomůže. A to není. …klap, klap na klávesnici… klap, klap… co ještě říci….