Dnes se to opět stalo, zas to mé zvláštní prokletí. Pokaždé, když se rozhoupu a vyjevím někomu své city, které nejsou opětované, dotyčný najde lásku do týdne, no někdy i do dvou. Možná je to krásný dar nosit lidem štěstí. Radost, kterou bych měl cítit, však stíní má vlastní bolest... Říká se přej a bude ti přáno, já přeji ale v to, že mi bude přáno už příliš nedoufám. Mým posláním je dávat...
Občas se až křečovitě snažím radovat se z maličkostí, abych se nezbláznil smutkem.
Jindy zas zavřu oči a ze všech sil zařvu, jedním výřikem vypustím všechnu tu bolest, zlost a smutek, co mě svírá. Zvuková vlna vysklí okno, vylétne ven změní se v bouři, která smete vše co se jí postaví do cesty. Když otevřu oči, to jediné, co po imaginární bouři zůstane je bordel v mém pokoji :o)) a klid v duši.