.....Dalším příkladem kluka, kterého jsem poznal, je čtyřiadvacetiletý Adam žijící na vesnici kousek od Plzně. Adam má přítelkyni, pracovně ale jezdí do Prahy, kde si pravidelně hledá milence na volná odpoledne či večery. Žije stále s rodiči, otec je bývalý místní playboy a šovinista, matka konvenční žena v domácnosti. Jakákoli zmínka o homosexualitě v této rodině končila vždy spojením slov „buzeranti, nechutné, teplouš… “. V tomto homofobním prostředí Adam podvědomě nabyl dojmu, že vztah s klukem je něco nepřijatelného, nevhodného, zakázaného. Svou touhu však vždy cítil a rozhodl se ji řešit jednoduše – náhodným, domluveným sexem někde daleko odsud.
Tito kluci mají ještě jednu společnou vlastnost – dle jejich slov nejsou gayové. A jsou na to patřičně alergičtí. Jakýkoli náznak z vaší strany vůči nim ve smyslu jejich orientace, vyvolá až bouřlivou reakci. Dokonce vám to několikrát jen tak mimochodem připomenou. Uprostřed rozhovoru, v průběhu svého vyprávění se Adam odmlčí a řekne „Ale jako… Já nejsem teplouš.“ Od okolí přijaté hanlivé výrazy fungují skvěle. Být teplouš je přece něco nevhodného. Jen věta „Já nejsem teplej, jen potřebuju sex s klukem, jeho tělo a prostě všechno“ zní přece jen trochu kontraproduktivně. Až s překvapivým sebezapřením vás všemi způsoby ujišťují, že jsou ale heterosexuálové. Nejen Adam mi sdělil, že na tento fakt obvykle kluky upozorňuje hned při seznámení a hlavně po sexuálním styku, aby bylo jasné, že to pro ně nic neznamenalo. Dále pak až úsměvné výmluvy, když je přichytíte při něčem, co by mohlo mít nálepku gay nebo například potkáte v gay baru. Naposledy se mi dostalo výmluvy „Víš, mně sem vytáhly kolegyně z práce, nejsem přece žádnej buzerant, abych sem chodil.“
Adamova přítelkyně a nikdo z jeho okolí nemá o Adamových záletech ani ponětí. A kdyby přece jen nějaké pochyby byly, mysleli by si určitě, že jde o ženy. Adam je totiž tak zvaný prototyp heterosexuála – neustále na dvoře spravuje své auto nebo motorku, vyrábí různé kutilské pomůcky do dílny, randil snad se všemi děvčaty v okolí, chodí do hospody, baví se s kamarády o holkách a nijak se netají homofobním postojem. Nic na tom, že sám s muži spí. Možná, že kdyby právě Adam sebral odvahu, postavil se konvencím a předsudkům, aspoň na jedné vesnici by lidem došlo, že gayové nejsou jen vystylizované panenky s vrozenou potřebou nakupovat v rytmu Madonny nebo Lady Gaga, že jsou to i muži, kteří poslouchají Daniela Landu, radši si povídají o autech než o kabelkách a jsou leckdy mnohem zručnější a praktičtější než heterosexuálové. Že prototyp heterosexuála ani homosexuála neexistuje a že mediální obraz třpytivého gaye je většinou velmi daleko od pravdy. Předsudky, strach a odmalička vštěpovaný odpor ke všemu, co je gay, jsou ale mnohem silnější.
......pokračování......
Češi hromadně hlásají, že jim homosexuálové nevadí a u cizinců tím sklízíme obdiv. Není to ale tolerance a jakési přátelské až láskyplné přijetí gay minority, je to strpění této skupiny lidí. Nikomu homosexuálové nevadí, ba dokonce jim lidé fandí, pouze ale do chvíle, kdy by se jich homosexualita bezprostředně dotýkala a měla být součástí jejich života. Zeptáte-li se prakticky kohokoli v této zemi, jaký má pohled na homosexuály, většina vám určitě odpoví, že jim vůbec nevadí, ať si dělají, co chtějí, ať si žijí, jak chtějí. Zeptáte-li se však, co by dělali, kdyby jejich dítě přitahovalo stejné pohlaví, dostanete se k úplně jiným odpovědím. Překvapivé množství lidí mi s přesvědčením řeklo, že něco takového by se u nich nestalo, oni totiž vychovávají děti řádně. Asi by zde platilo, že to z nich vymlátí anebo že je pošlou někam na léčení. Pro zajímavost zmíním odpověď jedné maminky ve středních letech z malého města na severu Čech, na které je zaslepenost těchto lidí myslím více než patrná: „Ale prosím vás, to u nás nehrozí. Náš kluk je pořád někde s děvčaty, nemá ani moc kamarádů kluků. Zajímá se kvůli holkám i o módu, sleduje magazíny, zná dokonce jména módních návrhářů a mně samotné pomáhá s šatníkem. Jednou se takhle bude starat o svoji ženu a ta za to bude šťastná. Náš kluk vážně buzík není, kdepak.“ První reakce většiny lidí na tuto otázku byl dokonce smích nebo aspoň pousmání se, většina také v odpovědích nezapomněla použít nějaké hanlivé označení pro gaye.