Plynou týdny,
voda v řece hladí kameny,
vítr rozrchvívá listy ve větvých.
Ty jako sloup stojíš ve středu toho všeho.
Bod , co se okolo něj vše míhá,
kolotoč dění, bez tvého přičinění.
Hry bez praviděl...
Ty jsi, oni jsou, ona je
a mezitím není nic.
Slov je málo, činů ještě míň.
Krása, co přes prsty ti dávno už nepřetéká.
Oči těch všech,
pohledy každé z nich máš v sobě,
jako střípky bezeslov.
Tiše vyplouvají střídavě na povrch,
jako připomínky,
že jsi viděla.
Prošly mnou a i když nezůstaly ,
jsou ve mě pořád.
Amorovy šípy zabodnuté v srdci tvém.
Vzpomínky na to, že kdysi bilo,
zatím co teď bez krve, bez pohybu leží v tobě.
Jsi schránkou, truhlou, na to co žilo.