Se šálou kolem krku a s tabulkou čokolády v kapse jsem vykročil do zasněžené krajiny. Pohled na přírodu zahalenou do bílého hávu mě oslnil natolik, že jsem na chvíli přestal vnímat, kam vlastně mé kroky vedou. Byl jasný den a přesto mě obklopila mlha, rozostřený pohled snad slzy způsobily...
Byl jsi jediný, kdo klíček měl a bránu k srdci otevřel. Amor šíp zasadil, přesto zbyly jen barevné vzpomínky. Úsměv se vytratil, ukrytý ve stínu měsíce…
Proč trpím za to, že miluji? Šíp Amorův se v dýku proměnil a ostří hluboko v srdci ponořené…
Kdo vytáhne jej a slzami smyje krev? Kdo polibky ránu zacelí? Ten jehož ruka to způsobila? Či hlouběji zasadí a otočí jím,.. Z rány co zůstala stékají pramínky, krvavé nitky…
Proč slova naše se míjejí, jako asteroidy tuto zemi? Otázka střídá otázku a odpovědi není.
Existuje vůbec láska? Ano vím,že ano. Ptám se proč je tak zlá a krutá? Ptám se Tebe, ptám se sebe…
Láska ta mocná čarodějka je obrazem duše člověka, co dokáže ze srdce vydat i to největší tajemství, které ukrývá... Hýčkám ji, líbám, hladím, chci ji spoutat,.."To nesmíš, to nedělej!". Ona žije svobodou a světlem dnů budoucích, svobodou, kterou sami odmítáme.
Chtěl sem ji zavřít do zlaté klece a ona se rozplynula. Proplula mezi mřížemi a tam v temném vesmíru, v nekončící temnotě se ukryla na jednu z tisíců hvězd. Jen čas ví, kdy některé ze srdcí otevře se, pak opět slétne do našich duší, aby nám pomohla najít ráj na Zemi…
Slunce se ukládá k spánku a za mnou se zavírá svět, ten barevný svět, jenž jsem s Tebou chtěl malovat, však láska všechny barvy s sebou vzala. Né všechny ne, přeci jen dvě zbyly, černá a bílá.
Pohlédnu ke hvězdám a za každou z nich se ona ukrývá, je tam i pro mne? „ Ach ten magický černobílý svět.“
Malý plamínek, to světélko naděje, bez něhož by bílá skryta zůstala. Děkuji ti, že mi pomáháš najít cestu z temnoty co mne obklopila. Vydám se tedy po bílé cestě hledat štěstí, štěstí co bez lásky není. Jdu jej hledat, neboť bylo tak kouzelné, když se na mě alespoň na malou chvíli usmálo...