Prosím teď Boha, co na nebi bývá,
nechť umlčí strunu, co v mém srdci zpívá.
Zpívá tak žalostně, že nechci už žít,
zlomené srdce, co nemá proč bít...
...Život je krásný, když dva spolu jsou,
touhy mé po Tobě ve tmě se vzdalujou.
Vzpomeň si na dobu, kdy u Stvořidel jsme byli,
na každičkou noc, kdy ze rtů jsme si pili.
Do kůže své jsem jméno Tvé psával,
a když jsem odjížděl, z okénka mával.
Známé mi říkaly - "Dobře si zvol!"
kdybych tak učinil, snad neznal bych bol.
Bol který ničí a uvnitř mě svírá,
do morku kostí se pomalu vrývá.
Miluju anděla, co křídla nemá,
od jisté doby jsou ústa má němá...
Až jednou promluví, bude již konec,
ozve se z kostela mohutný zvonec...