Oslovit cizího člověka na ulici, pokud se zrovna nechcete zeptat na cestu, na to, kolik je hodin, nebo si půjčit oheň, vyžaduje značné množství odvahy. Tu bychom měli nejdříve sebrat co nejvíce, aby se nám taková věc vůbec podařila. Pro někoho to těžké není, ale to jsou výjimky.
Za prvé - důležité je, aby ten člověk byl zrovna sám - neboť jen tak je sám sebou a nečeká vás drsné pokrytecké odmítnutí nebo dokonce násilí, čehož se bojíme nejvíc.
Za druhé - počátek hovoru neschováme za výše uvedené prosby (např. nemáte oheň?) ...to je nesmysl, neboť tím jsme celý hovor zároveň skončili, i když při troše šikovnosti je to také dobrý začátek, pokud v hovoru dále pokračujeme.
Za třetí - je třeba potlačit veškerý stud a obavy z odmítnutí, to je také jediné nejhorší, co nás potká, pokud budeme hovor vést správným směrem.
Za další - jak tedy začít, aby to nebylo trapné... No trapné to vždycky trochu bude, zvlášť když náš cíl není na takové nabídky zvyklý. Je třeba začít nějak obecně, aby to nebylo zpočátku ostré, aby se vás nelekl a nezačal se bránit.
Takže seberte odvahu a do toho:
Příklad první - jdeme rovnou na věc: "Dobrý den, prosím vás, mohl byste mi pomoct? Já mám takový problém, jak jsem vás uviděl, nezlobte se, že vám to musím říct, ještě jsem to nikdy takhle neudělal, ale vy se mi moc líbíte, nešel byste se mnou třeba na kafe?" Nejčastější odpověď bude: "Nešel... " Ale asi v jednom případě ze sta budete příjemně překvapení a váš budoucí manžel na vás zpočátku ocení vaši odvahu.
Příklad druhý - schováme se za nějaký výmysl: Tady mě napadá spusta humorných možností od zaseklého zipu na kalhotech po jiné výpomoci, které zase nevedou k správnému výsledku. Ale v každém případě dřív nebo později musíme odhalit pravé důvody navázání kontaktu.
Takže znova příklad druhý - jdeme složitě k věci: "Dobrý den, prosím vás, neměl byste chvilku času, dlouho vás nezdržím. Nejde o komerčí záležitost, nejsem ani prodejce ani jehovista. Jde totiž o to, že jsem si chtěl vyzkoušet svoji odvahu a jednou konečně někoho oslovit sám na ulici s jedním probmémem. Víte, je to složité a jsem moc rád, že mě ještě posloucháte, jak tady mluvím a snažím se vám vysvětlit něco, na co musí člověk sebrat hodně odvahy, aby to vůbec udělal. Třeba bychom si mohli někde sednout a já bych vám povyprávěl, co mě tíží..." Tady většina oslovených lidí už bude nervózní a když nebude vědět, o co vám vlastně jde, pošle vás do patřičných míst. Takže lépe, poslední větu změníme na: "Je to jednoduché, prostě jsem se do vás zakoukal a líbíte se mi. ... Vím, že je to takhle blbý, ale takoví lidi, jako jsem já nemají mnoho možností k seznámení (což není pravda), tak jsem to chtěl zkusit." Většina odpovědí bude záporných, ale rozhodně vám nehrozí nic horšího, než zase jen odmítnutí. "Tak děkuji, že jste mě vyslechl a promiňte. A nechcete přece jenom, i když nejste takový, jen tak si pokecat třeba u kafe?" No tak to už přeháním.
Resumé:
- oslovujeme lidi, kteří se nám zdají přístupní a tak trochu "naši"
- bezpodmínečně musí být sami a náš hovor nesmí nikdo slyšet
- nic jiného než odvaha a trocha výřečnosti k tomu není potřeba
Tak do toho, držím vám palce.
Jak poznáme toho správného uvedu v další radě....