Martin Buber – dotyk/vztah Já-Ty
„Když mi bylo jedenáct, trávil jsem léto u dědečka na statku a často, jak jen to šlo, aniž by mě někdo zpozoroval, jsem se vkradl do stáje a něžně hladil po krku svého miláčka, rozložitého šedě grošovaného koně. Nebylo to jen příležitostné potěšení, ale veliká, jistě přátelská, ale také hluboce citová událost. Mám-li ji vysvětlit nyní, počínaje stále velmi čerstvou vzpomínkou své ruky, musím říci, že při doteku se zvířetem jsem prožíval přítomnost Druhého, nesmírnou jinakost Druhého, která nicméně nezůstala cizí tak jako jinakost vola a berana, ale spíše mi dovolila se přiblížit a dotknout se jí. Když jsem hladil mohutnou hřívu, někdy úžasně hladce učesanou, jindy stejně obdivuhodně rozevlátou, a cítil jsem pod svou rukou život, bylo to, jako by se mé kůže dotýkal sám živel vitality, něco, co jsem nebyl já, co se mnou určitě nebylo spřízněné, něco hmatatelně druhé, ne jen něco jiného, ale vskutku samo Druhé; přesto mi dovolilo přistoupit, vložilo ve mě důvěru, vložilo se živelně do vztahu k Ty a Ty k já. Kůň, i když jsem mu hned nenasypal do žlabu oves, velmi zlehka pozvedl svou mohutnou hlavu, zastříhal ušima, pak tiše odfrkl, tak jako spiklenec dává znamení určené pouze jeho komplici; a já jsem obstál. Ale jednou — nevím, co to toho chlapce napadlo, každopádně to bylo dost dětinské — mě na tom hlazení uchvátilo, jak mě to těší, a najednou jsem si začal uvědomovat svou ruku. Ta hra pokračovala jako dříve, ale něco se změnilo, už to nebylo to stejné. A následující den, když jsem mu nasypal plný žlab a pohladil svého přítele po hlavě, tak on už svou hlavu nepozvedl.“