Většina z nás, co jsme z nějakého důvodu ze zvědavosti vlezli na iBoys a už tu zůstali, asi očekávala, že zde narazí na spoustu zajímavých lidí. Nechci rozebírat, co si kdo představuje pod pojmem „zajímavý člověk“, a je to asi ve skutečnosti úplně jedno. Každý máme svou představu, máme na ni svatosvaté právo a nikdo nám ji naštěstí nemůže vzít. Řekl bych dokonce - co účastník iBoys, to jiná projekce „zajímavého člověka“.
Přesto se nás tu asi většina shodne v tom, že zajímavých lidí tu je setsakra málo. Ve skutečnosti jsme tu ale něčím zajímaví asi téměř všichni, ovšem vždy jen pro někoho. Proto i my sami tu tak neuvěřitelně zřídka narazíme na toho svého favorita. Jednu dobu jsem to už chtěl vzdát, pak jsem zde zničehonic potkal takového prima týpka a už jsem nebyl tak skeptický. Teď jsem po pár měsících narazil na dalšího a uvědomil jsem si, že to vlastně vůbec není málo a že co bych proboha od iBoys chtěl víc. Potkat dva opravdu zajímavé kluky – to se někomu nemusí podařit ani za život – takže dva „objevy“ za půl roku, to je ve skutečnosti úžasný výsledek!
Ten nově objevený zdejší „skvost“ je takříkajíc renesanční osobnost – hezky píše, hezky zpívá, dobře hraje na housle, neotřele a bystře mu to myslí, je to krásný kluk a srdce má na dlani, to se hned pozná. A protože je mu teprve sedmnáct, mám o něj až strach, aby mu někdo neublížil. On to možná ještě neví, ale takový prima a Bohem obdařený klučina musí vzbuzovat v ostatních spoustu závisti a ta dokáže být hodně záludná a zlá. Taky si na něj může dělat zálusk kdejaký zvrhlík a v naivitě mládí není zas tak velký kumšt někomu naletět. Zkrátka, jen co jsem ho trošku blíž poznal, začal jsem se o něj docela bát.
Naráz si připadám jak Gustav von Aschenbach ve Smrti v Benátkách, když sleduje svého (pravda teprve asi čtrnáctiletého) Tadzia hrajícího si s jinými chlapci na pláži, až z toho strachu o něj (a zřejmě i o sebe) má smrt. Ten sladkobolný strach mám naráz taky a je to směsice čehosi nádherného, hořkého a svíravého zároveň, neodmyslitelně pocitově spojeného s Adagiettem z 5. symfonie Gustava Mahlera, které jako ústřední motiv tak kongeniálně do svého filmu Visconti použil. Není to ale nic vysloveně nepříjemného, právě naopak, jen tu smrt bych z toho rád vynechal… :-)
V tom strachu, jakož i v té naději, že to krásné mládě má před sebou nádhernou budoucnost, jenom ať si to proboha sám něčím nezkazí, pokud se to už nepovede, v což pevně doufám, těm druhým, se ale možná skrývá i jakési déjà vu. Jako bych sledoval sám sebe před čtyřiceti lety, vždyť podobně jako on jsem se na svět díval asi já, když mi bylo 17, měl jsem podobné názory, podobné touhy, podobně neotřelý postoj ke svému okolí, podobný talent, podobně naivní víru v dobro, podobnou osamělost uprostřed nelítostné reality, podobnou touhu po velké opravdové a čisté lásce. Byl to krásný věk, plný netušených očekávání a nabitý představami, z nichž se občas tak nádherně točila hlava. Jako bych si ten pocit vybavil a zažíval znovu nádech té nepopsatelně opojné závrati. Je to omamné a je to jako sen. Je to skutečné déjà vu. A děkuji za něj té náhodné nenáhodě, kdy jsem kliknul na profil L. a s každým novým vyměněným řádkem jen zíral a zíral. Dotkl jsem se v přítomnosti a v jeho budoucnosti své minulosti. A dotkl jsem se jí moc rád… ;-)