Je to už více než měsíc, co mě převálcovala zpráva o mé pozitivitě, učím se s tím žít, není to snadné v tom, že se vám to stále vrací v myšlenkách, raději se něčím zaměstnám, nebo jsem venku s přáteli, pomáhá mi to být s ostatními, tak alespoň člověk nezůstane sám se svým mozkem. To je někdy hrůza, i když jinak mám svůj mozek rád - kdo by ne :-). Myslel jsem, že už se nebudu nikdy smát, ale i každodenní maličkosti někdy dokážou rozesmát, ale taky rozplakat. Já nikdy nějak moc nemyslel na budoucnost ani nechci, trochu se bojím toho, co přijde, ale než to přijde, uplyne ještě mnoho let, věřím v lékařský výzkum a v to, že se jednou třeba vyléčíme úplně. Přemýšlím teď o HIV-pozitivních lidech úplně jinak, než tomu bylo kdysi, člověk má strach z toho, co nezná. V poslední době se šíří HIV geometrickou řadou, myslím, že spousta lidí je už nakažených, aniž by to věděla, a tak si dejte kluci poradit a chraňte se při sexu, stačí totiž málo a ...
Jsem pozitivní, ale žiju dál, najdu někdy opravdové štěstí? Trochu se bojím odpovědi, ale jinak jsem fajn, tak se kluci kdyžtak ozvěte. Zajímalo by mě, jak byste reagovali na to, kdyby vám kluk řekl, že je HIV+. Tak třeba napište, zajímají mě vaše názory.