Tvé ruce když se spínaly k mé tváři
srdce mi bušilo tisíci zvony.
Teď už si o nich nechávám jen zdát.
Kouzlo tvých doteků zmizelo pod
nánosem zbytečných slov.
Má duše je hrobníkem,
co rýčem rozrývá tvrdou zem posetou kamením.
Snad brzy bude kam schovat ty krásné vzpomínky,
snad již brzy najdu pro tebe místo
a nechám tě spát....
Zůstaneš však ve mě,
jsi tam a budeš, jen asi musím
ti dát závoj z tmavých barev,
aby tvá krása, tvé teplo nedostalo se zkrz něj zase ke mě.
Musím tě zahalit,
jako sochař své dílo,
co už nemůže dokončit.
Pořád tam však budeš.
Neumím tě rozbít........