tak moc jsem se bál tohoto okamžiku, že jsem ho odkládal seč jen to šlo. Snažil jsem se i před sebou samým utajit tu nezadržitelně se blížící skutečnost. Ale nepodařilo se a nastala chvíle se rozloučit. Díky tomu, že jsem měl nyní jen málo času na to, abych se mohl s každým z vás setkat osobně, popovídat si a vyjádřit díky i přání do budoucna, dovolte mi alespoň několika slovy tak učinit zde.
Co se to stalo před oněmi dvěma lety? Potkal jsem člověka, který měl schopnost změnit můj život. Odešel jsem do Prahy ze své milé moravské vesnice nejen kvůli práci, která se naskytla sama od sebe, ani kvůli výhodnému bydlení, které jsem zde díky přátelům získal, ale především za „snem“, který má asi většina z nás. Bohužel po několika měsících sen vystřídala drsná realita a rozhodnutí, zdali zůstat v zaměstnání, které mě bavilo a po čase i šlo, a zůstat sám, nebo se vrátit domů a čekat na další příležitost… I díky vaší podpoře jsem se rozhodl pro prvé a zůstal. Sice o samotě a tak trochu opuštěný, ale pořád s vámi, kteří jste stáli za mnou. Pro mě neuvěřitelné dva roky, kdy se mi otevřel celý svět, a jen na mě bylo, jak této šance využít. O něčem podobném se mi nikdy ani nezdálo. Ale asi jsem udělal někde chybu, myslel jsem si, že na všechno stačím sám a nikoho nepotřebuji k tomu, abych to zvládnul. Nějaký čas se dařilo, ale…
Jsou chyby, které překonáte a zapomenete. Jsou chyby, které překonáváte dlouho, a bolí i po mnoha letech. A jsou i takové, které nelze nikdy překonat a nikdy na ně nezapomeneme. Ti, kteří pochopili, ví o čem mluvím. Není snad ale každé takovéto klopýtnutí jen dalším poučením se na naší cestě, ačkoli by byl pád jakkoli těžký a bolestivý?
Kolik krásných chvil mi bylo dopřáno zde ve velkoměstě prožít… krásné procházky, kulturní akce, posezení s vámi přáteli. Nezapomenutelné vycházky na Vyšehrad i toulky noční Prahou. Ale přišly i chvíle smutku, když nás na věčnost předešli moji kamarádi Dušan a Ivo, oba tak nešťastným a smutným způsobem…
Závěrem bych chtěl poděkovat všem, kteří mi umožnili a pomohli prožít - troufnu si říct - mé dva nejkrásnější roky v životě. Děkuji Ti Fando, Michale, Martine; děkuji Ti +Ivo, Dane, Pavle a Pavle, Frenku, Milane, Marco, Radku a Martine, Otto, Pavle a Milane, Přemku, Davide, i Tobě +Dušane a všem Vám dalším, kteří jste mi poskytli pomoc, oporu a tolik potřebnou společnost, když jsem to potřeboval. Budu na vás vzpomínat, to si pište, a těšit se na každou svoji další cestu do velkoměsta za vámi!
Praho, Praho moje, tolik milovaná. Nadešla chvíle rozloučení. Moje sny, představy, iluze, končí na pokraji tohoto dne. Kolik jsi nám toho dala, a co jsi za to žádala zpět? Tvůj Hrad, mosty, města a všechna krása, v kontrastu se způsobem života a uvažovaní mnohých. Děkuji ti za všechno, co jsem se mohl naučit a poznat. Děkuji ti za přátele, které jsi mi dala a o kterých nemusím pochybovat, že by mě kdy opustili. Děkuji ti za zkušenosti, které jsem mohl načerpat a za nezapomenutelné zážitky, na které jsi nebyla skoupá. Děkuji ale především za Moudrost, kterou jsem v tobě mohl naleznout a za všechny ostatní dary, které nelze popsat slovem…
V Praze, 10. května 2011
JMB