Matko má, nač ten pláč?
Nač ty vzlyky? Setři slzy,
Tvá dcera se vrátí brzy,
Vždyť víš, že jsem od přírody hazardér a hráč…
Neboj se Ty ničeho,
Mé brnění je silné,
Předpovědi neomylné,
Výprava mě přinese živou a nepřítele mrtvého…
Já vím, že loučení bolí,
Strádáš? Nech už řečí,
S mistrem jsem v bezpečí.
Tak mi přej štěstí, zamávej, i když Tvé srdce se smutkem zápolí.
Cesty dlouhé,
Strastiplné. Plné krve.
Pár týdnů tomu teprve,
Přesto již dva jsme za sebou zanechali, smrtí tuhé.
I další čas je za námi,
Kolik nám ho ještě zbývá?
Co za stromy se skrývá?
Budeme zabiti, nebo pohodlí nás k útěku zmámí?
………………
Jsme na místě,
Uprostřed bojů. Jak?
To mne pouze šálí zrak?
Padla jsem do léčky, stala se součástí kořistě.
Sledují mne okolo
Muži bez bělma.
A se mnou noc jen černá,
Jsi vyřízená, ty sebejistá, ješitná, mrtvolo.
Jak se nese,
Pán a král.
Přináší neštěstí, život by bral.
Poslední slovo? „Prosím,“ hlas se třese.
Démon, jeho úsměv,
Pláč. Nechci zhynout,
Navždy prázdnotou jen plynout…
S přírodou splynout….
Bez cti a bez boje zahynout…
Ach, jak velký bude mámin žal,
Až dozví se, že temný elf mi hlavu sťal.
Však poslední otázka na rtech mi zůstává:
„Kdo bělmo z očí mu vzal?“