Byla jedna malá víla,
Co za masku pýchy se skryla,
Nevinný mladý květ…
Na venek pyšná, uvnitř jemná,
Bez sebevědomí, duše temná,
Nebylo ji co závidět…
Ze života peklo měla, jen díky sobě,
Jen díky té své pyšné róbě,
A čím dál více chřadla.
Přestala věřit na spravedlnost a lásku,
Všechno, co měla dala v před prohranou sázku.
A otočila k lidem záda.
Už nikdy nebyla tou dobrou vílou,
Navždy zůstala manipulátorkou pošetilou,
Kradla štěstí a přinášela pláč.
Zneužívala přátel a to se nedělá,
Hrála si na krásného a zbožného anděla,
A sama nevěděla, co je zač.
„Tak mě líbej, ať jsem blíže slávě,“
Chichotala se, smála hravě,
Bez citů a bez radosti.
Bludištěm bez východu byla sobě samé,
Ztratila se a nenašla cestu zpět, to jí bylo dané,
Zůstala sama – se svou hrdostí.
Chtěla stoupat výš, nehledě na „mám tě rád“,
Nevědoma toho, že pýše předchází pád.
Život beze světla na konci tunelu?
….
Odkryla zrcadlo a zadívala se na odraz svůj,
„Kam se poděl bezstarostný život můj?
Kam jsem dala svou lásku a přítele?
Proč nedokážu od srdce zasmát se vesele?
Jsem opravdu tak zlá a na nic,
Opravdu už nemám navíc?
Ach, bože, můj život je pryč,
Prosím, dej mi ke dveřím do pekla klíč.“
„Nepřišel tvůj čas,
Tvé staré „já“ žije v nás,“
Ozval se odněkud známý přátelský hlas.
Znovu se k lidem otočila čelem,
S úsměvem na rtech, se zničeným tělem.
Otevřela ústa a chtěla cosi říci,
Bůh však vzal vzduch jejím plicím.
Zvednuté koutky úst, krutý žal v duši,
Umřela tak, jak se sluší…
… s úsměvem.