Vyznání
Mé štěstí tak těžce umírá
A život pouhá klauniáda byl
Snad bolest ti nepřinesu
svým zoufalým vyznáním
Poslyš můj výkřik plný člověčiny
a tragického citu
Statečně mi podej ruku
Když po kouskách se v blatech propadám
/Poslední prosba je snad zákon – nech mě uvěřit/
Než rašelina zaplní mi ústa
Já do tmy šeptám miluji tě
Ta zatracená forma byl jen ubohý klam
Styl jak rakovina se vlekl po letech
V náhlém znovuzrození smrti
se nastavuji nahý bodlákům
Tím šíleným proč už proboha nedopusť mé trápení
Jen pochopení si na tobě chci vymodlit
/za jeden nepovedený život/
Co jsem ti mohl dát snad dal jsem
Já chtěl dát mnohem víc a o braní jsem snil
Vyhni se výčitkám a tvé slzy mě až do samého konce spasí
Přestože tvé tělo na dotek mi bylo
já při veškeré snaze nemoh explodovat
Chtěl jsem tě líbat
a musel jsem se nenuceně smát
Když láska s láskou rve se
to jediný slabý člověk neunese
Za hranicí života je můj jediný cíl
A na lístek mi stále ještě nezbylo
Tak poslyš mou zpověď a snaž se pochopit
Já padám únavou a rád bych se zemí zde srost
Svou ruku neovládám a proto dotýká se hvězd
co pálí svědomí
Já vím že zraňuji tě
A přitom mám tě rád
Kdo mohl by toto pomyšlení snést
Když líbat tě chci
jen ti dávám rady
Když líbat tě chci
jen ti naslouchám
Když líbat tě chci
jen si zapálíme
Když líbat tě chci
tak v sobě umírám
Já pověděl ti snad až příliš mnoho vět
a prožil s tebou tak krátce dlouhý čas
V myšlenkách předháněl se
a plakal za nocí
Teď klesám únavou
a zbaběle ti šeptám definici všech svých monologů
S hořkostí mám tě rád
S hořkostí miluji tě
1976(?)
Epilog
„J“ hned po škole těžce onemocněl a já ho jezdil navštěvovat jen občas do jeho rodného města. Naposledy už nemohl vyjít na svůj oblíbený kopec, tak ho tam kamarádi odvezli autem. Nechtěl jsem si to tenkrát připustit, ale bylo to jeho rozloučení s krajem, který miloval, a vlastně se vším, co měl rád. Tu noc jsme si povídali skoro až do rána a já byl tak strašně unavený, že jsem si pak po probuzení nebyl jist, zda jsem se mu přiznal, že k němu cítím mnohem víc, než jen přátelství. Tedy jsem si tím jist, že ano a že to přijal s nečekanou samozřejmostí a jako by to celou dobu věděl. Ráno jsem pak cítil strašnou úlevu, že ze mě spadlo nesmírné závaží. Ale nebyl jsem ani tenkrát ani nikdy potom už schopný si vybavit konkrétní slova. Jako by ten noční rozhovor probíhal už někde na hranici dvou světů a na konkrétních slovech vlastně ani nezáleželo. Když jsem odcházel na vlak, rozloučili jsme se jako obvykle, ale v jeho očích byl takový zvláštní mír a laskavost. Odešel jsem a nechtěl jsem se už otočit, podvědomě jsem cítil jakousi osudovost a chtěl jsem jí vzdorovat alespoň takto. Když už jsem ale měl zahnout z dohledu, ta cizí síla mě přemohla a já se přeci jen otočil. Stál na zápraží, upřeně se za mnou díval a zamával mi. Já jemu taky a v tu chvíli jsem věděl, že to je naposled. Přísahal bych, že jsem i zahlédl ten pro něj tak typický nesmělý, až plachý úsměv. A tak ho mám v paměti až dodnes… Je to už třicet let, ale vždy, když si na něj o samotě vzpomenu, stáhne se mi hrdlo a mám co dělat, aby mi oči jen zvlhly, ne víc. A v tu chvíli i cítím, že tak úplně neodešel, že to spojení mezi námi, které se zpečetilo tu poslední společnou noc, nezmizelo, že je stále živé… A že existuje něco víc, než jen to, co dokážeme vnímat smysly…
Psáno o Pondělí velikonočním L.P. 2011