Dívala jsem se do tmavého stropu a počítala dřevěné trámy ověšené tenkými pavoučími sítěmi. Sama jsem nevěděla, jestli se tím snažím uspat, nebo jestli se naopak udržuji vzhůru. Celý srub byl zaplavený černou tmou, jen skrz okno vedle dveří dopadalo světlo z lucerny pověšené venku pod střechou na dubovou podlahu u mé postele.
Těžká víčka mi padla a svět ještě více zčernal. Aspoň doté doby, než se zprava ozvalo chraplavé nadechnutí a bolestné zasténání.
Posadila jsem se na tvrdém lůžku a ladně z něj seskočila. Pár kroky jsem bosa přeběhla po podlaze a dostala se tak k posteli mého přítele, Arthura.
„Šššš,“ zašeptala jsem těšivě a posadila se na zem k jeho hlavě. „Jsem tady, Arthure. Vydrž.“ Z téměř žhnoucího čela jsem sundala už skoro suchý kus látky a namočila ho v kýblu u nočního stolku z tmavého dřeva. Ve vzduchu byl cítit pot a krev, která Arthurovi vytékala z dosud nezahojených ran. Při pohledu na to, jak se vyčiněná kůže, na které Arthur ležel začíná barvit do rudého odstínu, se mi dělalo špatně.
Otevřel oči a zahleděl se hluboko do těch mých. Kamenně jsem seděla a dívala se, jak mě pohledem prosí. Prosí mě, abych mu pomohla, abych ho zbavila trápení a já bych tak ráda, kdybych mohla. Jenže já ho mohla pouze držet za ruku a čekat, až, nebo jestli ho to přejde.
Takhle zle na tom Arthur ještě nebyl. A já na tom byla také zle, protože jsem si nebyla jistá, jestli tuhle noc přežije.