Stejně tak jednoduše jako se mi psala první část tohoto blogu se mi ta druhá už bohužel psát nedaří. Možná je to tím, že píši o věcech, které jsou tak trochu pořád tabu a lidé o nich moc přemýšlet nechtějí a tak nevím jak to správně podat. Možná také tím, že při psaní já sám docházím k různým závěrům a na konci kolikrát přestávám souhlasit s tím co jsem psal prvně.
V každém případě pokud jste se dostali až sem, tak jste asi trochu připraveni na to, že nebude řeč o fotbale, o tom kdo kdy kde a s kym, ani o současné politické situaci a tak snad i věci se kterými sami souhlasit nebudete, budete brát s nadhledem a faktem, že se jedná jen o pohled na věc a nikoliv o nějaká tvrzení.
Posledně jsem se pokusil trochu naťuknout o čem bych chtěl psát dál. Je to o věcech na které neexistuje jasná odpověď, jen neskutečně mnoho otázek. Co vlastně je „já“? No přece vědomí, řekli byste. OK a co je vědomí? Hmmm, část mozku možná. A kde ta část je? No u některých ze své podstaty nikde mohly by ty veselejší povahy opáčit :) ale jinak opravdu těžko říct. A tady už se začínáme dostávat do onoho kolotoče otázek bez odpovědí. Někdo a takových je asi poměrně hodně, zastává názor, že žádné přesné centrum vědomí není. Vědomí je prostě souhra činností mozkových buněk vrámci celého mozku. Není možné nahlížet na vědomí jako na entitu, protože vědomí se jako entita nevyskytuje, je to kolekce propojení mozkových buněk a způsob tohoto propojení a jejich neustálá interakce ho pak definují. Hodně se nabízí analogie se softwarem počítače. Počítač jako takový by se dal přirovnat ke hmotné stránce člověka nebo mozku. Má obrovský výpočetní potenciál, ale až do doby nahrání a spuštění odpovídajícího programu je to jen hromada šrotu. Teprve software z něj dělá něco zajímavého a skutečně použitelného. A co to software je? Nic co byste mohli uchopit. Nic co by mělo hmotu a dalo by se zvážit. Je to jen kombinace, obrovská kombinace nul a jedniček, která se do paměti tohoto počítače přes nějaké médium zavede a počítač podle této kombinace začne provádět patřičné kroky. Stejně tak bychom mohli pohlížet na vědomí. Nic co by se dalo uchopit nebo zvážit, dokonce ani mozek samotný ne, neboť mozek je jen nástroj pro jeho realizaci, je to ta neuronová síť, ta kombinace obrovského množství propojení. Logicky se tato síť rozpadne, když člověk zemře a tudíž to nahrává teorii materialistů, že vědomí je jasně spjato s mozkem a po smrti jednoduše už nic není. Dojde k rozpadu neuronové sítě a tím logicky i k zániku oné jedinečné kombinace propojení. Jako když vypnete proud počítače a ten následně rozdupete na prach. A pak se zeptáte, odešel ten můj zlobivý windows do nebe nebo do pekla? A co můj hopsající Mario, co se s ním stalo? V tomto případě je odpověď lehká. Neodešli nikam. Už prostě nejsou. Na první pohled takovéto nahlížení na vědomí nahráva teorii, že po smrti nic není. Ona unikátní kombinace zanikne a je konec. Na druhou stranu, najdeme-li jiný počítač a zavedeme-li do něj absolutně stejný software, budeme mít náš milovaný windows zpět a klidně i s oním hopsajícím Mariem. Bylo by to stejné u lidí? Kdybychom měli tu možnost vytvořit absolutně stejnou kopii propojení neuronových buněk v mozku, dostali bychom znovu vědomí zemřelého jedince? Těžko říct. Rozhodně by měl tytéž vzpomínky a stejné pocity a rozhodně by poznával tytéž věci a lidi. Používal by stejné zaběhlé fráze a měl by stejné nálady. Choval by se úplně stejně jako onen jeho předešlý jedinec. Alespoň za předpokladu, že se stále držíme naši materialistické teorie, vědomí vázaného na lidskou schránku. Co kdybychom ale těchto kopii udělali více třeba 10? Všechny by měly identické zážitky, pocity a reakce na podněty okolí. Ale co jejich vědomí? Ne ne, dostali bychom sice 10 naprosto identických kopií našeho milovaného zemřelého, se všemi jeho vlastnostmi, zážitky a náladami, ale jeho „já“ bychom dostat nemohli, protože kdyby tomu tak bylo, tak dostaneme 10 takových „já“ což popírá samotnou podstatu jedinečnosti, kterou ono „já“ má. Jinak řečeno, milovaného člověka bychom měli zpět a hned v 10 exemplářích a byl by přesně takový jakého jsme si pamatovali, ale jeho duši bychom zpět neměli. Zkrátka by vzniklo 10 nových „já“, ale ty by neměly absolutně nic společného s „já“ původního člověka. Vlastně by nám to bylo asi i jedno, protože bychom to stejně nepoznali...
Na světě existuje jedna skutečně opravdová spravedlnost a to je fakt, že všichni bez rozdílu musí zemřít a dát tak prostor dalším, aby se mohli realizovat. Na druhou stranu, protipólem tomuhle je možná největší podraz na všechno živé na světě. Skutečnost, že ono „já“, nebo chcete-li duše, existuje jen po dobu života jedince. Nejen, že takovéto bytí je z vyššího pohledu absurdní a zbytečné, ale hlavně fakt, že se někdo narodí hluchý, slepý a na vozíku a celým zdlouhavým procesem bytí si musí projít stejně tak, jako naprosto zdravý, úspěšný a hezký jedinec. Jistěže se s tím nějak popere, co mu taky jiného zbývá, ale určitě nezažije to co jeho úspěšnější kolega. Vždyť nikdy nezažije vědomí vidět, slyšet nebo se svobodně rozběhnout proti vycházejícímu slunci.
Pokud tomu tak opravdu je, tak je to děsně nefér a já jen doufám, i když jsem neustále přesvědčován o opaku, že tomu tak není. Že je pořád nějaká naděje, že nejsme jen otroci a loutky, a že lidé bez možností prožít život naplno,tu možnost někdy dostanou. Líbí se mi teorie, že člověk co si života neváží a bere jako samozřejmost co mu bylo dáno, o tyto, v uvozovkách dary do života, následně příjde, aby prohlédl a pochopil. Je nucen žít následným životem postiženého, nebo je vystaven velmi nepříznivým životním situacím. Takhle by to asi bylo spravedlivé, jenže realita není pohádka a náš svět a možná celý vesmír na nějakou naši spravedlnost asi úplně kašle. Teď mě vlastně napadá taková protiargumentace „vesmíru“ na onu spravedlnost, ale tu si asi nechám až na jindy :)