Protože mi táhne na dvacítku, stále více v noci chodím pozorovat oblohu a jen tak přemýšlím, co se za těch 20let vlastně událo.
Prvním a žhavým předmětem, nad kterým takhle po večerech dumám, jsou chyby, kterých jsem se za ty léta dopustil.
Děláme chyby, jinak bychom se nemohli nazývat lidmi. A věřte, že jich je opravdu dost. Každý jsme chyby dělali a dělat je pořád budeme. A záleží na nás, jestli budeme dělat furt samé chyby, které jsme již dělali, nebo budeme dělat nové, z kterých jsme se ještě nepoučili. Ale co z nás dělá takovými, jací jsme, je to, zda se z těchto chyb dokážeme poučit a jak.
Už když jsme děti nás rodiče učí, co, proč a jak máme a nemáme dělat. Chtějí nás vyvarovat některým základním chybám, ale již z těch ostatních se musíme poučit sami. Jsme takoví, jak nás rodiče vychovají (samozřejmě když nepočítám ostatní faktory jako prostředí, kde žijeme, a genetické vlastnosti a další..).
Já se z chyb snažím poučit, buď úspěšně nebo neúspěšně, ale prvním krokem k úspěšnému poučení z chyb je, abychom si nejdříve ty chyby uvědomili.
Já jsem ve svém životě udělal spoustu chyb a věřte, že jich ještě spoustu udělám. Svých starých chyb lituji, především těch, které měli velký dopad a byl bych rád, kdybych je neudělal. Ale to nelze. Minulost nelze změnit, ale zato budoucnost je nejistá. Proto je důležité se z chyb poučit, abychom je v této budoucnosti neudělali.
Pak mě včera napadlo, že některých chyb bych ani litovat neměl, protože jsem se z nich alespoň ponaučil dříve, než bych tyto chyby udělal v mnohem důležitější životní situaci.
A jaký je ZÁVĚR?
Děláme chyby a dělat je budeme, ale musíme si je uvědomit a ponaučit se z nich.